Č l á n k y   a   e s e j e

EVANGELIUM JAKO KRVAVÝ ROMÁN?

K implicitní teologii Gibsonova filmu

Nic nového pod sluncem: kdysi se ve velikonoční době odehrávaly na náměstích před katedrálami pašijové hry; dnes zástupy od Ameriky po arabské země proudí do multikin, aby viděli film, který bude patrně nadlouho patřit k nejnavštěvovanějším, Gibbsonovo "Umučení Krista". Ježíšův příběh poutá režiséry od zrození němého filmu - snad nejstarší bylo francouzské "Utrpení Krista" bratří Basileů z roku 1897 a v témže roce vznikly další tři, včetně snímku bratří Lumiérů, natočeného v šumavských Hořicích. Do dneška si asi stopadesát filmů si zvolilo Ježíše za hlavního hrdinu, a ještě víc je těch, v nichž se Ježíšova postava a evangelijní motivy objevují v náznaku. Pomineme-li hollywoodské kýče a laciné prvoplánové agitky, jako byl "evangelizační" americký "Ježíš", promítaný nedávno zdarma v pražských kinech, zbývají díla, z nichž některá provokují k novému zamyšlení nad tradiční látkou (jako Scorsesovo Poslední pokušení Krista), jiná si programaticky volí jen jeden aspekt novozákonního poselství (jako Pasoliniho Matoušovo evangelium) a ještě jiná téma spíše estetizují (jako Zefirelli).

Nemají to režiséři lehké: zdánlivě jednoduchý příběh Ježíšova života má v Novém Zákoně mnoho rozdílných faset a spoustu významových rovin. Pokusy zfilmovat evangelium na způsob historického dokumentu, snažící se ukázat, "jak to skutečně bylo", riskují trapnost. Ani evangelia sama totiž nejsou "reportáží o Ježíšově životě", nýbrž do formy vyprávění oděná kázání, která následovala po kázání apoštolů, z nichž nejvlivnější - Pavlovo - bylo dříve vyjádřeno ve formě "epištol", traktátů, leckde netradičně používajících pojmů a metafor z židovské i helénské náboženské, filozofické i mytologické tradice. Nejhlubší pravdivost evangelií nespočívá ve věrnosti "historickým faktům", nýbrž spíše - podobně jako pravdivost umění, mýtu a filozofie - ve schopnosti otevřít posluchačům pomocí symbolů nový pohled na jejich vlastní život. Předpokládat u evangelistů pozitivistický historiografický záměr je společný naivní omyl křesťanských fundamentalistů i osvícensko-ateistických kritiků náboženství. Smyslem kázání o Kristu bylo vždy vybudovat most mezi minulou událostí a životními otázkami a duchovním světem současných posluchačů, předvést, že text evangelií neukazuje jen do historie, nýbrž že dějinná událost Krista je příběhem, který se protíná s příběhem života každého z nás - a že naše životní zkušenost a děj evangelia se navzájem vykládají.

Nejpozoruhodnější "ježíšovské filmy" jsou takovým kázáním; vědomě či nezáměrně promítají do Ježíšova příběhu ducha své doby a zároveň svou dobu a její problémy pomocí evangelia a jeho symbolů interpretují. Tak v Pasoliniho filmu nalezneme levicovou, sociálně angažovanou teologii osvobození počátku šedesátých let, "Jesus Christ Superstar" obráží subkuluru hippies a "Jesus-people" konce šedesátých let, Arcandův "Ježíš v Monteralu" kritiku církve a společnosti osmdesátých let. Ve stejné době natočené kontroverzní "Poslední pokušení Krista" je příkladem postmoderní snahy o dekonstrukci tradičního podání.

Mell Gibsonův film je paradoxem v mnoha ohledech. Ve snaze "ukázat, jak to skutečně bylo", se patrně nevědomky nechává spíš než evangelii ovlivnit středověkou mystikou utrpení a ještě víc její pokleslou "retro-" v sentimentálně-romantické spiritualitě devatenáctého století. Evangelijní vyprávění si naprosto nelibují v detailním líčení Ježíšova mučení - to je doména jak lidové imaginace v pašijových hrách, tak rozjímání asketů a mystiků, které doprovázejí teologické spekulace o obchodní transakci mezi Bohem a ďáblem. Podle vlivné teorie Anselma z Cantenbury musel hříšné lidstvo, které urazilo Boha, vykoupit z ďáblových vlastnických práv pouze Boho-člověk - jeho lidství odpovídalo požadavku spravedlnosti (zhřešil člověk, Adam) a ve svém božství podal satisfakci, odpovídající úrovni uraženého (Boha). Do evangelijního příběhu bylo tak promítnuto schéma, odpovídající feudálním právně-ekonomickým zvyklostem i archaické představy o rozhněvaném Bohu, konejšeném krví obětí. Lidoví misionáři středověku i baroka k tomu přidali líčení strašlivých muk Vykupitele, které spolu s vyhlídkou na pekelný oheň dodávaly potřebnou dávku pocitů viny a strachu před hříchem a tak svérázně motivovaly k mravnému životu. Někteří evangelikální fundamentalističtí misionáři - vzpomeňme na populárního Billa Grahama - neváhají podobné schéma v různých verzích šířit i dnes.

V katolické teologii a spiritualitě posledních staletí a v novověkém protestantském myšlení se naštěstí prosadil zcela jiný výklad spasení - Ježíš je zde představen jako ten, skrze jehož učení, život i smrt se vlamuje do dějin radikální alternativa vůči tomu, co představuje lidské sobectví, chamtivost a bezohlednost. Svobodné přijetí smrti je důsledkem Ježíšova životního postoje, jímž neodpovídá na zlo zlem a raději násilí a bezpráví trpí, než šíří či odplácí; v centru je Ježíšova svoboda, v níž se ukazuje Boží láska jako alternativa "logiky tohoto světa". Fantasie o zákulisním obchodu Boha s ďáblem mizí.

Gibsonova tradicionalistická zbožnost, která odmítá tento teologický vývoj, se vrací k obrazu Ježíše jako virtuóza ve snášení utrpení, který svou zbožnou vůlí podá maximální obětní výkon a překazí ďáblovy plány, do nichž jsou vtaženi zlí Židé i Římané. Ježíšovo poselství o Božím království prakticky nepřijde ke slovu. Dominují scény mučení, inspirované nikoliv evangelii, nýbrž poněkud perverzní fantasií vizionářky Kateřiny Emmerichové, jejiž kniha "Hořké utrpení", zbožňovaná v době pozdní katolické romantiky 19. století, přináší přesné počty ran a hrůznost mučících nástrojů, o nichž v Bibli není ani slovo - v Gibsonově filmu si je však můžeme vychutnat nad všechno pomyšlení. Film, který přináší spoustu silných a nádherných míst, překvapivých režijních nápadů a výborné herecké výkony, právě v nekonečných scénách týrání - a pak nejvíce v banálním zpodobení vzkříšení coby "splasknutí prostěradla" - se tím nakonec přece zřítí do kýče, jemuž se dlouho vcelku úspěšně brání.

Před nařknutím z antisemitismu je Gibsona třeba hájit - to mohou vznést jen ti, kdo nerozlišují mezi antisemitismem (teorií 19. století o rasové méněcennosti Židů, která vedla k holokaustu a kterou křesťané vždy rázně odmítali - vzpomeňme např. na protinacistický dokument Pia XI. "Mit brennender Sorge" z roku 1937) a antijudaismem, polemikou s židovským náboženstvím. Antijudaistické prvky ve filmu nalézt můžeme, ale ty najdeme i v Novém zákoně coby svědectví o emancipaci ranné církve od synagogy (paralelně s tím existují velmi nepřátelské poznámky o Ježíšovi v židovském Talmudu). Katolická církev se na 2. vatikánském koncilu a pak zejména ústy Jana Pavla II. výrazně distancovala nejen od antisemitismu, nýbrž i od antijudaismu (který leckdy antisemitismu nechtě připravil psychologickou půdu) a v rámci ekumenických snah a mezináboženského dialogu doporučila zdůrazňovat to, co židy a křesťany spojuje. Nezapomeňme však, že Gibson patří k té části katolického tradicionalismu, který tento vývoj po 2. vatikánském koncilu a učení současného papeže odmítá.

V jedné věci se však Gibsonův film připojuje k těm velkým "filmům - kázáním": drastický obraz umučení dnes neukazuje jen do minulosti, nýbrž (možná nezáměrně) nastavuje zrcadlo naší době a jejímu největšímu a nejžhavějšímu problému: zacházení s násilím. Poselství o kříži a vzkříšení je totiž také poselstvím o tom, že dějiny je třeba číst nejen z perspektivy vítězů, ale i z perspektivy obětí. Napomůže-li nám Gibsonův film číst evangelium jako příběh, který pomáhá vykládat smysl i naší doby a utvrdit nás v naději a odhodlání, že násilí nebude a nesmí mít poslední slovo, pak jeho shlédnutí -vzdor všemu - stojí za to.

V zkrácené podobě vyšlo v Mladé Frontě dnes, duben 2004