Č l á n k y   a   e s e j e

DUCHOVNÍ DIMENZE HAYEKOVA LIBERALISMU

Vážený pane předsedající, dámy a pánové,
původně jsem se domníval, že moje poznámka bude spíše okrajovou kuriozitou, která provokativně ukáže jistou pozapomenutou část Hayekova díla. Nyní vidím, že to možná půjde o motiv, který bude prostupovat celé dnešní sezení a aniž bychom se s kolegy předem domluvili, v mnohém budou naše referáty přinejmenším kompatibilní.

Rád bych na začátku přiznal své zdroje. Kromě četby Hayeka a jeho interpretů v různých učebnicích politické filosofie a ekonomie použiji totiž ještě jeden zdroj: vyprávění mého přítele Prof. Schaschinga, vídeňského jezuity, který byl osobním přítelem Hayekovým a který ho také na jeho přání pohřbíval a kázal na jeho pohřbu. Vyprávěl mnoho zajímavých věcí o Hayekovi, o tom, jakým způsobem se jejich myšlení sbližovalo a že vůbec není náhoda, že poslední stránka posledního díla Hayekova "Osudová domýšlivost" je věnována Bohu. Na tuto stránku bych se potom chtěl zaměřit. Je nesmírně roztomilá a zajímavá a myslím si, že si žádá interpretaci.

Mně vždy vadilo, že lidé, kteří se u nás tak zaklínali Hayekem, připmínali svým myšlenkovým stylem spíše marxistické přesvědčení, že nejdůležitější je "ekonomická základna", a to ostatní je jakási nadstavba - a když změníme základnu, tentokrát nikoliv socializací, nýbrž privatizací, tak automaticky se ta nadstavba se také bude měnit. A k tomu se používala hayekovská terminologie. Avšak Hayek je myslitel, který nepřipouští takový primitivismus, protože to byl velmi zajímavý morální filosof, ostatně podobně jako Adam Smith a mnozí další klasikové liberalismu.

Hayek je také filosof kultury a já bych se zaměřil na něco, co bych tak provokativně nazval implicitní teologie Friedricha Augusta von Hayeka. Jistě, Hayek byl agnostik. Velmi solidní agnostik, který říká v té poslední pasáži svého díla, ke které se potom vrátím, přibližně toto : "Já se necítím kvalifikovaný vůbec rozhodovat o tom, jestli něco takového jako Bůh existuje nebo neexistuje. Já se musím přiznat, že vlastně ani nevím co se tím slovem vlastně míní, ale..."

A nyní k tomu ale se vztahují přinejmenším dvě linie, které prostupují jeho dílo. Ta jedna linie je ta myšlenka řádu. Hayek velice dobře ví o síle lidského rozumu a oceňuje ho, avšak zároveň ví také o mezích rozumu. Čemu nedůvěřuje, to je jakýsi sociální konstrukt, který by chtěl být postaven jen na lidské racionalitě. Lidská racionalita je báječný instrument, ale jakmile by chtěla sama klást ty základní podmínky (ultimate conditions) a základní strukturu, plánovat, určovat, tak překračuje svoji kompetenci a stává se čímsi ničivým. Musí znát svoji hranici a musí být otevřena ještě něčemu, jako je "spontánní řád", který není kladen lidskou mocí a lidským rozumem. Přesto tento řád zde je a projevuje se skrze lidskou svobodu, skrze svobodu rozhodování. Čili: to už je implicite poukaz k jakémusi Logu a řádu, který transcenduje pouze to, co je v kompetenci lidského rozumu.

Pak si všimněme další věci. Ta "implicitní teologie" je vždycky kompatibilní s určitou antropologií, s určitým pohledem na lidskou přirozenost. Každý z nás má nějaké přesvědčení o tom, jaká je lidská přirozenost. A většinou se vyskytují dva pohledy. Jeden naivně optimistický: lidská přirozenost je dobrá a to, co je na světě špatného, pochází z nějaké kulturní, ekonomické, sociální, politické vrstvy. Tento názor najdeme u Rousseua a také u Marxe. Jestliže lidská přirozenost je v podstatě dobrá a to, kde se událo něco špatného, je sféra společenská, kulturní a ekonomická, pak samozřejmě musíme především měnit ty vnější struktury.Existuje ovšem druhý pohled, který vychází zejména z kalvínského pojetí totálně zkažené lidské přirozenosti, která zakládá jistý typ konzervativního myšlení; tato pesimistická představa je svým způsobem velmi realistická. Konzervativní myšlení, které počítá s tou realitou prvotního hříchu neboli zkažením lidské přirozenosti ovšem implikuje určité spoléhání na jisté struktury společenské kontroly a normy. V té nejextrémnější podobě to může vést k obhajobě velmi autoritativního řádu. V jiné verzi může vést k obhajobě morálně kulturních institucí, např. u Michaela Nowaka a jiných myslitelů.

Já se domnívám, že Hayek spíš zahlíží určitý paradox lidské situace. Na jedné straně ví, lidské možnosti jsou možnosti omezené. Člověk zakouší morálku často jako jakýsi hořký řád, říká Hayek, jako něco vnějšího, k čemu ze svých přirozených instinktů netíhne. Hayek nedůvěřuje nějakým "přirozeným instinktům", vedoucím k dobru, solidaritě atd. Tady jako byl blízko té kalvínské tradici. Na druhé straně však Hayek také spoléhá na to, že v kosmu existuje jakýsi dobrý smysluplný řád, ke kterému se člověk dostává tím, že uvolňuje potencialitu lidské svobody - a to na všech rovinách, na rovinách ekonomického jednání, politického jednání…

A zároveň předpokládá prvek určitého uznání tradice a řádu. A to je myšlenka, ke které se Hayek stále vrací a explikuje ji jasně v závěru svého posledního díla. To je krásné místo, kde Hayek klade otázku, která ovšem připouští různé interpretace. Říká: dnes už začínáme ten zdroj řádu, jež náboženství připisuje člověku podobné božské podstatě, vidět ne vně fyzického světa, ale jako jednu z jeho charakteristik, která je příliš složitá na to, aby mohla kterákoli z částí utvořit její celkovou podobu a obraz. Náboženské zákazy modloslužebnictví, zapovězení tvorby takových obrazů jsou dobře míněny...Přesto je snad většina lidí schopna uvažovat o abstraktní tradici pouze jako o osobní vůli. Je-li tomu tak, nebudou mít lidé v době, která nepokrytě nadpřirozeno odmítá jako pověru, sklon nacházet tuto vůli ve společnosti? Na této otázce možná závisí přežití naší civilizace.." To je poslední věta poslední kapitoly Hayekova díla!

"Na této otázce možná věci závisí přežití naše civilizace." Na jaké věci? Já to interpretuji takto: ta vůle může být chápána dvojím způsobem. Buď jako ta transcendentní vůle, anebo jako něco, co my sami si promítáme do společnosti. V okamžiku, kdy si to promítáme do společnosti, kdy škrtáme ten transcendentní rozměr, kdy tento řád připisuje strukturám společnosti, pak společnost zbožšťujeme a máme tady socialistickou utopii.

Ale Hayek vyzývá, abychom překonali toto pokušení vidět tento řád jako něco, co je inherentní společnosti jako takové. Tedy musíme žít s tím předpokladem, že tento řád má transcendentní přesah. My to nemůžeme dokázat. Hayek přiznává: je těžké uznat pravdu náboženství, kterou není možné ověřit z hlediska běžného vědeckého dokazování. Navrhuje něco, co je podobné C. G. Jungovi, který říká: uznejme alespoň tu "psychologickou pravdu náboženství". Druhá varianta totiž vede k idolatrii společnosti, což je vlastně ta socialistická utopie.

Z tohoto hlediska Hayek, který stále opakuje, že je agnostik, potvrzuje pravdu, která je vyslovena skrze náboženství a tradici.(Tím mi ovšem velice připomíná Maxe Webera, který také říkal, že je "náboženský amuzikální", ale že velice dobře ví o ohromné roli náboženství pro ekonomicky sociální život.) Hayek tím, že zdůrazňuje důležitost morálního řádu a nutnost přijetí mravního poselství, které přinesly náboženské tradice, vyslovuje jinými slovy známý "Böckenferdův paradox", totiž tvrzení, že demokracie stojí na předpokladech, které sama nezakládá. Stojí na důvěře v určité pravdy, které sama nemůže dokázat.

Demokracie, právní řád, svobodný trh vyrostly z určité mravní a řekněme i metafyzické, teologické tradice, a je třeba tuto tradici vzít na vědomí. A to platí i pro lidi, kteří jsou osobně, jak říkal Weber, "nábožensky amuzikální".

Záznam diskusního příspěvku na konferenci o F.Hayekovi, organizované v Praze Liberálním institutem 23.11. 1999