Č l á n k y   a   e s e j e

TEN, KTERÝ SE ZA NÁS VYDÁVAL

Příběh Josefa Zvěřiny, učitele teologie a občanské odvahy

"Jistý pan Zvěřina, který se vydává za kněze", napsalo o něm Rudé Právo v době kampaně proti signatářům Charty 77. Ano, komentoval to v samizdatu Václav Benda, Josef Zvěřina se opravdu stále "vydává" za kněze a nejen za ně - vydává se do nebezpečí, postupuje riziko, dává se všanc všude tam, kde mnozí zbaběle mlčí či opatrně vyčkávají za bukem.

Pro ideology z Rudého Práva bylo kněžství pofidérní profesí, určenou k "uspokojování dosud přežívajících náboženských potřeb občanů" a vázanou na státními orgány vydávaný a odnímaný "souhlas k duchovenské činnosti". Pro Josefa Zvěřinu, který vystřídal profesí mnoho - a nejdéle v muklovském oděvu - bylo však něčím docela jiným, spíš posláním a odpovědností. Vždyť to byl právě on, kdo hlouběji než kdo jiný v naší zemi promýšlel "třetí cestu" kněžství - vedle kněžství ve farní správě a v řeholní komunitě - kněžství spojené s civilním zaměstnáním. Kdyby nebylo těchto jeho myšlenek a kdyby nebylo především jeho životního příkladu, řady kněží v naší zemi by dnes byly o několik výrazných osobností jeho žáků prořídlejší. A především: bez Zvěřiny by české katolictví sotva prošlo onou intelektuální a mravní obnovou, díky níž byla církev schopna v osmdesátých letech oslovit mladou generaci a kolem roku 1989 se stát velkým znamením naděje pro celou společnost. A vtírá se i myšlenka: kdyby nebyl zemřel hned na prahu nové kapitoly dějin církve, která právě v té době tak potřebovala jeho prozíravosti a reformní odvahy, nemusel by ten plamen naděje v následujícím desetiletí tak rychle pohasnout. Ale zanechme říši "kdyby" a obraťme se k faktům.

Josef Zvěřina se narodil ve Střítěži u Třebíče 3. května 1913. Po maturitě na pražském Arcibiskupském gymnásiu studoval v letech 1932 až 1937 filozofii a teologii v Římě a tam byl též vysvěcen na kněze. Po návratu do vlasti byl kaplanem v různých farnostech - nejdéle u sv. Mikuláše v Praze. Po nacistickém zavření vysokých škol začal přednášet teologii na náhradním učilišti a záhy se dostal poprvé do konfliktu s mocí - pro "protiněmecký postoj" byl na 13 měsíců gestapem internován v Zásmukách u Prahy. Po válce nastoupil na teologickou fakultu jako asistent prof. Cibulky pro obor křesťanská archeologie a dějiny umění. Na dějiny umění byl zaměřen také jeho studijní pobyt ve Francii v letech 1946-47. V Paříži napsal svou dizertační práci o freskách v jižní Francii; jeho původní projekt, napsat kritickou dizertaci o marxismu, si na poválečné Karlově univerzitě už nikdo neodvážil přijmout. Promoval 18. června 1948.

V poválečném období se setkal s legendárním chorvatským knězem Kolakovičem, který za Slovenského štátu dobrodužně působil mezi studenty i partyzány a za dramatických okolností pronikl až do Moskvy; tento muž smělých vizí ho požádal o duchovní vedení skupiny křesťanské mládeže "Rodina". V této práci Zvěřinovi pomáhala jeho mnohaletá spolupracovnice a přítelkyně dr. Růžena Vacková, historička umění, moudrá a statečná žena, která rovněž zakusila vězení obou diktatur dvacátého století. Před únorem 1948 Zvěřina vytvořil kruh intelektuálů, kněží, spisovatelů a publicistů, kam patřil i Anastáz Opasek, Jan Čep, Alexander Heidler, Oto Mádr a další; tomuto kroužku se přezdívalo "Zvěřinec".

Roku 1950 byl povolán mezi "černé barony" do pracovních vojenských oddílů (PTP) a v roce 1952 zatčen a odsouzen na 22 let vězení. Čtrnáct let strávil v nejtěžších věznicích a pracovních táborech stalinského Československa. Po návratu prošel řadou civilních zaměstnání a každou volnou chvíli věnoval studiu, psaní a "podzemní" pastoraci. Zvěřina maximálně využil krátkého období uvolnění kolem Pražského jara 68 - spolu s O. Mádrem začal vydávat teologický časopis Via, organizovat veřejné přednášky Živá teologie a učit na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě: všemi těmito cestami uváděl české věřící do reformních myšlenek Druhého vatikánského koncilu. Všechny tyto aktivity však byly během dvou let zlikvidovány "normalizačním režimem" : začínalo druhé, méně drastické, o to však rafinovanější období pronásledování církve a potlačování náboženství v Československu.

Po vyhození z fakulty odešel na faru do Praskoles u Zdic, ale i jako venkovský farář byl komunistické vrchnosti trnem v oku; v roce 1975 odchází nuceně do důchodu. Tím však začíná nejplodnější období jeho činnosti. S jeho pomocí rostou na nejrůznějších místech v Čechách, na Moravě a Slovensku kroužky zájemců o teologii, které pravidelně objíždí, přednáší, píše skripta, debatuje a zkouší - vychová celou generaci žáků a žaček, laiků, tajně vysvěcených kněží a řeholníků a ovlivní i řadu bohoslovců, kteří na jeho přednášky utíkají přes zeď režimem řízeného litoměřického semináře. Řada jeho samizdatem šířených spisů se zabývá budoucností církve: " ..církev budoucnosti bude malým stádem. Dodejme hned, že se proto nesmí stát ani ghettem, ani společností pro duchovní dýchánky". Se svatým Augustinem věří v církev, která se musí stále obnovovat: "stále více naslouchat hlasu Ducha svatého i potřebám tohoto světa, stále ochotna se zříkat sebe, svých zvyklostí, sebejistoty, své pýchy, své moci, vnějškovosti a světskosti, svých mrtvých institucí a forem." Nesnášel bigotnost, ustrašenost a úzkoprsost; říkával: náš katolicismus musí být noblesní. Zvěřina byl přesvědčen, že se z historických zkušeností pronásledované církve se zrodí nová teologie, "která nebude jen učitelkou a guvernantkou, ale pomocnicí v prohloubení života společenství a svědectví." Základy této nové teologie vyložil ve své Teologii agapé, která byla vydána posmrtně.

Ale jeho aktivity se neomezují jen na katolické prostředí - Zvěřina je duch vpravdě ekumenický, vede neustálý dialog s evangelickými přáteli a cítí přes všechny světonázorové hranice příbuznost se všemi, kdo poctivě usilují o pravdu, spravedlnost a svobodu - nejen svobodu náboženskou, nýbrž i občanskou. Nikoho nepřekvapí, když objeví jeho jméno mezi prvními signatáři Charty 77. Při obhajobě Charty v eseji Nežít v nenávisti se zamýšlí nad naším národním charakterem: ".. přece jen asi převládala láska k pravdě a svobodě, cit pro poražené a ponížené, humor vůči mocným spolu s velkodušností vůči poraženým. Ohrožuje nás ovšem (…) komplex prostřednosti nebo naopak velikášství, duchovní lenost nebo mělký fanatismus, hrubost nebo trpitelství, lokajská nekritičnost nebo povýšená hyperkritičnost." Na námitku, že společenství signatářů Charty je malé a politicky bezvýznamné, Zvěřina neváhá citovat husitský chorál: Na množství nehleďte! A k výtce, že mezi chartisty jsou většinou ateisté a také bývalí komunisté, poznamenává: " trpí ´za své hříchy´ i za alibi moudrých a opatrných, kterým ani na mysl nevstoupilo bojovat proti bezpráví a lži. Styděl bych se tyto ateisty pomlouvat a špinit, jak činí i někteří křesťané.Naopak jim musím děkovat, že mne často hloubkou svého svědomí a svou odvahou posílili. S bolestí konstatuji, že jsem leckde ´nenašel takové víry v Izraeli´!"

Byl to především Zvěřina, kdo má zásluhu na podivuhodné proměně kardinála Tomáška z přeopatrného hierarchy, který se ještě v roce 1977 distancoval od signatářů Charty, v mezinárodně uznávaný symbol duchovního odporu českého národa a křesťanů středovýchodní Evropy proti komunistické "Biafře ducha".

Jako Zvěřinu nezlomilo gestapo a stalinské lágry, neznechutila ho ani následující léta šikan, sledování, odposlouchávání, výslechů, domovních prohlídek, policejních zadržování a obžalob; často se nám zdálo, že akce STB, které nás, jeho žáky a o generaci mladší přátele přece jen občas denervovaly, bere jako kondiční tréning, bez něhož mu v životě něco chybí. "Jedna věc se jim nikdy nesmí podařit", opakoval nám stále: "nikdy nás nedonutí, abychom je nenáviděli." Po Chartě následoval jeho podpis na nesčetných otevřených protestních listech politikům, pod manifestem Několik slov a jeho účast v redakčním kruhu samizdatových Lidových noviny, při zakládání Občanského fóra a na manifestaci na Letné 25. listopadu 1989. Ti křesťané, kteří mu donekonečna vytýkali, že "kněz se nemá míchat do politiky", se dnes zaklínají jeho příkladem občanské angažovanosti, kdykoliv se vede spor o to, nakolik křesťané obstáli ve zkoušce národní cti a občanské odvahy.

Život otce Zvěřiny se téměř kryje s dějinami československého státu: kdykoliv v těchto dějinách - ve společnosti, v církvi, v kultuře - se dělo něco podstatného, kdykoliv bylo třeba nasadit kůži, projevit odvahu, zastat se dobré věci a postavit se proti zlu, Zvěřina byl vždy u věci, v pravou chvíli a na správném místě, v první linii zápasu, ochoten vzít na sebe všechna rizika a všechny důsledky - a to s odzbrojující samozřejmostí, bez patosu, s humorem člověka, který sebe nikdy nebral příliš vážně a nejčastěji dovedl vtipkovat na svůj vlastní účet.

V červnu a v srpnu 1990 ho osobně přijal papež Jan Pavel II., který po léta pozorně a s nesmírnou sympatií a uznáním sledoval jeho činnost v církvi i společnosti. Když nabídl své síly obnovené katolické teologické fakultě, postaralo se její tehdejší vedení o to, aby Zvěřina a jeho žáci měli na bohoslovce vliv co nejmenší. Česká křesťanská akademie, která vznikla těsně po listopadu 1989 zejména z podhoubí jím vedených podzemních seminářů, ho zvolila svým prvním předsedou. Čestný doktorát univerzity v Tübingen dostal v době komunismu v nepřítomnosti, vysoké státní vyznamenání - řád TGM - až posmrtně.

18. srpna 1990 ráno, den po setkání s papežem, sloužil mši pro skupinu mladých Čechů v Římě; když si chystal věci na bohoslužbu, odpověděl jednomu z nich na otázku, proč se usmívá: Ale měl jsem dneska v noci zvláštní sen. Viděl jsem v něm všechny své zemřelé kamarády - ale všichni tam byli v kněžských albách a já byl mezi nimi v plavkách. Odpoledne toho dne byl mrtev - zemřel náhle při koupání v moři v Nettuno u Říma. Jeho poslední slova byla odpověď na otázku, jak se na pláži cítí: Jako námořník, kterej se vrací do svého moře. Moře miloval: byl to pro něj výmluvný symbol nezměrnosti a hloubky boží lásky a milosrdenství. Ve své závěti napsal: "Svým bratřím kněžím odkazuji prosbu, aby milovali pravdu, byli stateční a věrní a učili se znát znamení doby"; svým přátelům a žákům slíbil "věrnost na věčnosti".

(v upravené podobě publikováno v Katolickém týdeníku jako nekrolog v roce 1990 a převzato Tygodnikem powszechnym)