Č l á n k y   a   e s e j e

KŘESŤANSKÉ CÍRKVE A SPOLEČNÝ DŮM EVROPA

Vážený pane spolkový kancléři, Vaše Eminence, Excelence,
Vaše magnificence, cives academici,
dámy a pánové,

Dovolte, abych nejprve tlumočil tomuto shromáždění srdečný pozdrav jeho eminence kardinála Vlka a jeho přání, aby i dnešní večer byl krůčkem k prohloubení vztahů mezi našimi zeměmi, neboť věc dobrého sousedství a překonání všech nedorozumění mezi našimi národy leží jemu osobně a českým katolíkům velmi na srdci. Tolik vzkaz pana kardinála a nyní dovolte, abych vám předložil k úvaze několik mých vlastních myšlenek na téma Křesťanské církve a společný dům Evropa.

Naděje na brzký vstup České republiky do EU otvírá pro oba naše národy novou vzácnou příležitost k pevnému spojení našeho dějinného osudu, tentokrát, na rozdíl od dávné minulosti, na rovině důstojného demokratického partnerství. Tuto kulturu partnerských vztahů vzájemné úcty a porozumění si musíme intenzivně osvojovat už nyní. Právě církve a univerzity, dvě instituce, spojené po tisíciletí s evropskou duchovní identitou, mohou být dílnami nového evropanství, nakolik se ujmou své nezastupitelné úlohy při spoluutváření nového evropského vědomí a svědomí. Svým intelektuálním a morálním úsilím mohou přispět k očištění dějinné paměti národů, k dialogu kultur a vytváření autentické blízkosti - zvláště tam, kde instrumenty politické domluvy někdy žalostně selhávají.

Dr. Josef Homeyer, biskup z Hildesheimu, navrhl nedávno v přednášce pro Českou křesťanskou akademii v Praze nahradit termín "rozšíření EU" termínem europeizace EU: ich möchte gerne den Begriff Erweiterung durch "Europäisierung" der EU ersetzen. Der Begriff Erweiterung insinuiert kulturell eine Vollständigkeit Europas, die quantitativ aufgefüllt werden müßte und verdeckt so ein qualitativ- kulturelles Defizit der EU; der Begriff Erweiterung assoziiert zweitens politisch Hegemonie des Westens. Beide Aspekte halte ich nicht nur für politisch schädlich, sondern auch für geschichtlich unverantwortbar. Erweiterung als Europäisierung bedeutet demgegenüber eine normative Aufladung und damit Stützung des angestrebten Prozesses, wie sie ja vom Papst mit seinem Bild von den "zwei Lungenflügeln" Europas grundgelegt wurde.

Musíme se však zcela střízlivě zeptat, zda a nakolik mohou k tomuto úkolu přispět křesťanské církve. Pohlédneme-li na mohutný pokles počtu lidí, kteří se v České republice při posledním sčítání lidí přihlásil k církvím (a největší pokles byl právě u církve katolické) i na statistiku výstupů z církve u našich německy mluvících sousedů, není to pohled příliš povzbudivý. Zdá se, že přes všechny snahy o "novou evangelizaci Evropy" Evropa trpí stejným zánětem v obou svých plících a do novostavby společného evropského domu téměř všemi okny táhne vítr náboženského indiferentism; nanejvýš můžeme v našem starém evropském domě ucítit vůně zcela jiné zbožnosti, než na jaké jakou jsme zvyklí z našich církevních kuchyní.

Z mnoha stran slyšíme nářek, že Evropa dneška je nekřesťanská a nenáboženská. Má odpověď zní, že Evropa není ani nekřesťanská, ani nenáboženská - není však křesťansky náboženská. Zdá se mi, že náboženstvím dnešní Evropy už není křesťanství a naše dnešní křesťanství už není náboženství - alespoň v tom smyslu, jímž kdysi náboženstvím bývalo. V Evropě více než na kterémkoliv kontinentě se měnily a mění kulturní a civilizační paradigmata a v nich se mění i vztah mezi vírou a náboženstvím. Jsem dokonce přesvědčen, že tyto dramatické vztahy mezi vírou a náboženstvím jsou jednou z hlavních příčin dynamiky evropských dějin. Chci si dnes večer položit otázku, co v dnešní Evropě hraje sociální a kulturní roli náboženství - náboženství jakožto integrující síly společnosti - a jakou roli hraje a může hrát křesťanská víra a instituce, které jí reprezentují. Nebudeme-li mít odvahu vzít na vědomí dějinný pohyb, jehož jsme součástí, mohlo by se stát, že naše představy o Evropě a křesťanství poklesnou na ideologické fráze. A naopak, osvobodíme-li se od některých klišé, můžeme zahlédnou nové šance: včetně šance církví a univerzit radikálně prohloubit proces evropské integrace, zabránit tomu, aby se velká naděje naší doby neutopila v bahnu byrokracie, nezůstala jen na úrovni propojení ekonomických a politicko-administrativních struktur. Právě v prostředí církví a univerzit se můžeme naučit nově přistoupit k bolestným stránkám naší národní paměti a odmítnout snahy populisticky instrumentalizovat dějiny v duchu nacionalistických ideologií.

Je vám všem nyní zřejmé, že v časovém limitu dnešního večera nemohu tyto myšlenky rozvést a doložit tak, jak by si zasluhovaly a že se musím omezit na několik tezí a impulsů k zamyšlení, případně dalšímu dialogu.

Evropa dneška není odkřesťanštená přinejmenším v dvojím smyslu: celá naše kultura je prostoupena hodnotami, které přineslo či uchovalo křesťanství a z toho dědictví těží v mnohém i ti, kdo se cítí zcela vzdáleni křesťanským církvím a jejich víře; kromě toho jsou lidé křesťansky věřící stále relativně početnou skupinou evropského obyvatelstva. Evropa není nenáboženská zejména v tom smyslu, v jakém zde slovo náboženství používám: náboženství je to, co integruje společnost. Netvrdím, že náboženství (ve smyslu, jaký se ustálil v běžném povědomí po osvícenství) integruje dnešní společnost, nýbrž že to, co určitou společnost integruje, to je jejím náboženstvím. Toto pojetí náboženství není teprve výsledkem funkcionalistického myšlení moderní sociologie či odrazem toho, co se od dob Rousseauových nazývá občanské náboženství. Už v antickém Římě, kde se pojem religio - který nemá přesný ekvivalent v mimoevropských kulturách - vynořil, nebylo religio žádné hledání posledního smyslu života, nýbrž spíše souborem rituálů a symbolů, vyjadřujících společný posvátný základ státu. Proto disent vůči "bohům, které uznává stát" byl v antice politickým zločinem, jak dokládá proces proti Sokratovi či pronásledování ranného křesťanství. Křesťanská víra se objevuje na dějinné scéně jako "cesta", cesta následování Ježíše Nazaretského, která se záhy spojuje s antickým filozofickým myšlením, ale distancuje se od antického religio.

Ve staletích od Konstantina po Karla Velikého se křesťanství ustavuje jako nové religio římské říše. Velký projekt "společného domu Evropa" v podobě Svaté římské říše německého národa je vybudován na půdě křesťanství jakožto religia. Všichni víme, jak kulturně produktivní byla "christianitas", tato velká syntéza středověku, toto - smím-li to tak říci - "manželství mezi vírou a náboženstvím."

Těm však, kteří při dnešním budování sjednocené Evropy nostalgicky vzpomínají na středověk, musíme připomenout, že není úplně jisté, zda tato doba opravdu byla zlatým věkem víry. Můžeme najít mnoho argumentů pro tvrzení, že křesťanská víra skutečně hluboce pronikla do životní kultury jen poměrně úzké vrstvy, která po sobě zanechala písemné dokumenty; zvyky a mravy velké masy venkovského obyvatelstva často svědčí jen o vnějším nátěru křesťanství. Evropské křesťanství prvního tisíciletí bylo dále velmi kulturně pluralitní a pestré - vedle sebe žily různé kulturní verze křesťanství, irská, keltská, germánská, římská, řecká, slovanská, ale byla tu i syrská, koptská, africká etc. Teprve po rozkolu křesťanského Východu a Západu začala ve velké části Evropy dominovat latinská, římská verze natolik, že křesťanství bylo dlouho chápáno jako monokulturní.

Počínaje patnáctým stoletím Evropou vane nový vítr, který pak vyvolá politickou a náboženskou krizi Evropy a od sedmnáctého století s rozšířením osvícenství můžeme pozorovat, že křesťanská víra přestává být "religio" Západu. Náboženství vždy souvisí s mocí - a jedním z nejvýraznějších nástrojů moci je jazyk. Mocí religia je především schopnost poskytnout společný jazyk, vyjadřující zkušenost a životní pocit většiny lidí. Avšak zkušenost a životní pocit člověka na prahu moderny se pronikavě změnil - renezance přináší nový vztah k tělu, objevuje zasuté dědictví antiky, experimentální metody znamenají nový vztah k přírodě a kosmu, Evropa začíná brát na vědomí ostatní kontinenty, humanisté a reformátoři učí nově číst Bibli, emancipační hnutí laiků v reformaci přerůstá v demokratizaci nejen církve, ale i společnosti, objevují se nové ekonomické, politické a sociální modely a struktury..

Jazyk křesťanské teologie už není schopen artikulovat tento nový svět člověka; teologie se stává mrtvým jazykem, podobně jako latina se používá už víceméně jen jako ornament jistých slavností a při setkáních expertů - už to není nástroj všeobecné komunikace. Novým jazykem, novým religio Západu se od sedmnáctého století stává věda . Věda se postupně stává arbitrem pravdy: ještě dnes pro mnohé naše současníky se adjektivum "vědecký" chápe jako synonymum pro "pravdivý, spolehlivý". Je zajímavé sledovat, jak se i teologie snaží postupně přizpůsobovat tomuto racionalistickému modelu (zejména novotomismus je jakousi inverzí pozitivismu v rámci křesťanského myšlení).

V průběhu 20. století se však věda stává natolik specializovanou a komplikovanou, že zdaleka nemůže nabídnout onen všeobecně srozumitelný jazyk a sdílený obraz světa jako v době newtonovské fyziky či Darwinova evolucionismu. Věda přestala být religio Západu. Co je dnes "novým náboženstvím" naší civilizace? Domnívám se, že vítězné religio Západu naší doby jsou média.

Massmédia jsou onou mocností, která vytváří síť, integruje silně diferencovanou společnost, nabízí symboly a jazyk, ovlivňuje styl myšlení, chování a prožívání. Média jsou tím, co do značné míry zahrnuje a zprostředkovává ostatní sektory života - co většina lidí ví o politice, vědě, hospodářství, kultuře, sportu či náboženství, dozvídá se prostřednictvím médií. Média jsou arbitrem pravdy a věrohodnosti, jako dřív byla autorita církve či autorita vědy: lidé považují za skutečné a důležité to, co viděli "na vlastní oči" v televizních zprávách. V informační společnosti nabízejí média to, co je největším bohatstvím naší doby a co je symbolem té základní stavební jednotky světa, jako byl kdysi atom - totiž informace.

Jistě: ještě o jedné struktuře západního světa by se dalo uvažovat jako o té všezahrnující integrující síle, totiž o kapitalistickém hospodářství, o tržní ekonomice. Je možné vidět určitou paralelu mezi trhem zboží a trhem idejí, dvěma tvářemi globální civilizace. Mimochodem: jsem přesvědčen, že právě proces globalizace, a to prostřednictvím těchto dvou struktur, smetl komunistický svět: v ostrém větru konkurence na volném trhu zboží a idejí se udusily komunistické společnosti, postavené na státně plánované ekonomice a cenzuře myšlenek a informací.

Po pádu komunismu se změnilo mnohem víc, než jen situace v několika zemích střední a východní Evropy. Po zániku "druhého světa" jsou bývalý prvý a bývalý třetí svět postaveny před nutnost sebe samy nově definovat, najít "svůj jazyk" a také jazyk ke společnému dorozumění v globálním světě. Radikální islamismus se snaží velké části bývalého třetího světa - a také části onoho čtvrtého světa, jímž jsou například zahraniční dělníci a uprchlíci v západních zemích - nabídnout společný jazyk. Není jím jednoduše islám, je to spíše onen jazyk revoluční nenávisti, který známe ve verzi nacistické (jako rasovou nenávist) a marxistické (jako třídní nenávist) - tentokrát je tatáž mentalita oděna do náboženského jazyka, do jazyka náboženské nenávisti.

Jaký je společný jazyk Západu? Média, jak jsem již řekl, nabízejí určitý způsob artikulace a zprostředkování obrazu světa. Není to pouhé zrcadlení světa, nýbrž jeho interpretace, překládání do určitého typu jazyka. Média předkládají portrét našeho světa, avšak pracují s omezenou škálou barev. Přes všechnu rafinovanost technických prostředků zůstávají určité dimenze skutečnosti stranou. Možná, že se nabízí první konkrétní odpověď na otázku, jaká je úloha křesťanských církví v současné evropské společnosti: pečovat o hlubinnou dimenzi života jednotlivců i společnosti.

Nemyslím, že se křesťanství může znovu stát oním religio Západu, integrující silou sjednocené Evropy, že se může znovu ujmout oné politické a socio-kulturní role, kterou hrálo ve středověku. Nemyslím, že křesťanské církve mohou konkurovat roli, kterou ve veřejném životě hrají média. Laciné pokusy plně přizpůsobit hlásání víry stylu populárních médií a zapojit se do průmyslu zábavy, jaký vidíme u některých amerických teleevangelistů či na velkých evangelizačních show na sportovních stadionech, znamená měnit víno ve vodu. Jistě je lepší, když církev vstupuje do mediálního prostoru spíše jako kompetentní partner v seriózní debatě o vážných problémech společnosti, neboť svět médií umožňuje vést dialog. Eric Voegelin, který strávil významnou část svého života v tomto městě, kdysi řekl, že hlavní problém dnešních křesťanů není to, že by neznali správné odpovědi, nýbrž že zapomněli otázky, na které víra odpovídá. Nemá-li evangelizace - hlavní úkol církve - charakter dialogu s kulturou společnosti, poklesá na úroveň indoktrinace a náboženské agitace. Zvláště v zemích, kterým se říká "postkomunistické", jsou lidé alergičtí na jakoukoliv indoktrinaci.

Křesťanská víra poté, co přestala být "religio" Západu, obdržela statut "světového názoru". Paralelně s rozpadem politického těla "křesťanské Evropy" - a vznikem "Evropy národů" se rozdělilo i "mystické tělo Kristovo", či spíše jeho institucionální reprezentace, na jednotlivé denominace. Křesťanství existovalo v plurálu a tento plurál dlouho byl chápán - i samotnými křesťany - jako něco, co ho diskredituje; musela uplynout staletí, než římský papež slovanského původu napsal, že tato pluralita křesťanství též obohacuje.

Změny kulturních paradigmat, které přináší proces globalizace, do značné míry oslabil hranice mezi státy i mezi denominacemi; ekumenismus a mezináboženské kontakty jsou neseny stejným pohybem, který si vynucuje politickou a ekonomickou integraci.

Jsem přesvědčen, že se brzy otevře prostor pro nové setkání náboženství a politiky. Klasické paradigma, v němž se o tomto vztahu uvažovalo od dob osvícenství, totiž "oddělení státu od církve", bylo jistě nezbytné a oboustranně užitečné, ale přežilo se. Stát dnes totiž nemá již monopol na politický život a církve nemají monopol na náboženský život. Uvnitř států vznikají, ale hranice národních států překračují nová sociální hnutí a občanské iniciativy, často velmi účinně řešící zejména lokální,regionální problémy. A Evropa se valem mění z Evropy národů (a národních států) v Evropu regionů. Uvnitř církví vznikají, avšak hranice církví překračují nová náboženská hnutí , která mají často mezinárodní, ekumenický a někdy i mezináboženský charakter. Možná, že spolupráce některých náboženských a politických hnutí, inciativ a think-tanků v celoevropské občanské společnosti přispěje k obnově politické kultury zítřka.

Zásada "to think globaly and to act localy" bude zřejmě v Evropě zítřka platit v oblasti politické i náboženské. Člověk potřebuje jak zakotvení ve své "Gemeinschaft", ve svém mikroklimatu, tak otevřenost vůči stále širšímu horizontu. Napadá mne, zda onu integrující roli, kterou křesťanská víra hrála ve středověku na rovině společnosti, by nyní nabídnout především na úrovni jednotlivých lidských životů. To neznamená nutně "privatizaci víry" a únik do pozice "neviditelného náboženství". Což nepotřebuje člověk, roztříštěný do mnoha identit, onu sjednocující hlubinnou dimenzi života, aby mohl obstát jako osobnost - také ve společnosti a pro společnost?

Možná, že na církve v Evropě budoucnosti čeká - alespoň v nejbližší době - také důležitá terapeutická role. Tím nemyslím, že by kněží měli suplovat či dublovat práci psychoterapeutů, jde o "duchovní" terapii - a i tím myslím ještě něco jiného, než logoterapii Vídeňana Victora Frankla.

Myslím, že církve - ale v jistém smyslu i univerzity - mohou přispět také k terapii politiky, k terapii vztahů mezi národy a státy, také k terapii dějinných traumat. Dovolte mi nyní být více konkrétní a osobní. To, co nyní řeknu, se týká aktuálních vztahů mezi našimi zeměmi.

-------------------

Nikdo nás neustanovil za soudce dějin, avšak v pokoře před tím, který jediný soudí dějiny spravedlivě, bychom se měli stát pozornými žáky dějin, aby naše svědomí naslouchalo naší paměti. Oživit historickou paměť národů je někdy nesnadný úkol, neboť jde o bolestný proces. Při pozorném pohledu do minulosti vidíme, že jásot vítězů mnohdy umlčel nářek obětí. Musíme se učit solidaritě s obětmi, a to nejen s obětmi jedné strany. Dějiny, psané vítězi, často příliš lehce přeskakují skutečnosti, které by mohly probudit pocity viny a hanby. A pokud existují svědectví poražených, často v nich bolest a pocit křivdy vyvolává ducha pomsty a ducha tíže - i tyto resentimenty tlumí cit pro pravdu. Uzdravit rány minulosti je možné jen v dialogu, v němž se věcná věrnost faktům spojuje s moudrým nadhledem, který může poskytnout filozofická a teologická reflexe dějin. Univerzity a církve mohou přispět k takovému vztahu k dějinám, který byl povzbudil nejen odvahu k pravdivému, kritickému a sebekritickému náhledu, ale i odhodlání zastavit spirálu věčného návratu zla, které má své kořeny v neuzdravené minulosti. Je velmi nebezpečné sahat do minulosti pro argumenty, které by se mohly stát zbraní v předvolebních zápasech politiků, jak jsme tomu na obou stranách, rakouské i české, byli svědky v případě takzvaných Benešových dekretů. Je vám jistě známo, že v české republice to byli především představitelé duchovní sféry, intelektuálové a církve, kteří o tomto dokumentu hovořili kritičtěji a mnohem diferencovaněji, než to v předvolební náladě zaznělo z českého parlamentu. Právní posudky, objednané Evropským parlamentem by snad mohly ukončit tuto debatu na rovině politické a právní; bylo by pošetilé předpokládat, že oživení této debaty na této úrovni může přinést jakýkoliv pozitivní praktický výsledek. Jsou křivdy, které nemohou být v rovině materiální odškodněny, aniž by se způsobila lavina nových křivd.

Ale konec debaty politické může znovu přenést toto téma na rovinu duchovní a mravní, kde můžeme citlivěji rozeznat různé roviny viny - vzpomeňme na známou studii Karla Jasperse - a věcněji hledat prostředky terapie. Mělo by být připomínáno a dále prohloubeno to, co již jednoznačně zaznělo z úst prezidenta Havla i z několika prohlášení církví a intelektuálů. Ano, i já jsem hluboce přesvědčen, že Benešovy dekrety jsou nešťastným dokumentem, který pronesl logiku války do doby budování míru, který vycházel z mravně neospravedlnitelného principu kolektivní viny a tím spoluzavinil to, že na utrpěné křivdy neodpověděla střízlivá spravedlnost, nýbrž nové křivdy, která postihly také množství nevinných. Zároveň tento dokument znemožnil stíhat a spravedlivě potrestat ty, kteří se v šílenství poválečné doby znovu - tentokrát z druhé strany - dopouštěli barbarských zločinů. Je hanbou euroatlantické civilizace, že i představitelé velkých demokratických mocností přistoupili ve čtyřicátých letech na princip vyhánění celých etnických skupin, který do té doby byl uplatňován především diktátorskými režimy nacistického Německa a komunistického Ruska. V Československu se tento ústupek duchu stalinismu brzy vrátil jako bumerang v podobě oslabení právní kultury a pootevřel dvířka hrůzám stalinské justice.

Významné poučení z poválečných událostí zní: není-li demokratická vláda připravena důsledně zachovávat principy lidských práv ve vztahu k menšinám, brzy budou ohrožena práva a občanské svobody v celé společnosti. Demokracie, která dělá pragmatické kompromisy v zásadním otázkách právní kultury a politické etiky, bude dřív nebo později zničena útoky barbarství, ať už přijdou zvnějšku nebo z nitra vlastní společnosti. Lidská práva jsou nedělitelná. Zakrývají-li patetická slova o národních zájmech jen nacionální sobectví a bezohlednost k menšinám, jsou ohroženy základy míru a svobody na celém kontinentě. Když ve vztahu k utrpěným křivdám není duch pomsty korigován kulturou odpuštění, může se "výkon spravedlnosti" obrátit v nespravedlnost, která posléze postihuje i toho, kdo spirálu nenávisti nedokázal včas zastavit.

Ne, nejsme soudci dějin. Avšak budeme-li s pokorou, věcností a poctivostí přistupovat k naší minulosti, pak z dialogu historiků, filozofů, teologů, právníků mohou vzejít cenné impulsy k uzdravení starých traumat a k zralejšímu pohledu společnosti na sebe samu, své tradice i současné problémy. Budou-li církve a univerzity připraveny spolupracovat na tomto úkolu, pak z tohoto prostředí může a musí zaznít také přísné varování jistým politikům: ruce pryč od dějin! Dějiny jsou příliš nebezpečná a výbušná hračka, než aby mohla být ponechána v nezodpovědných rukách těch, kdo v honbě za voličskými hlasy se nestydí populisticky rozdmychávat nacionalistické vášně a resentimenty!

Buďme však vděční za politiky, kteří mají odvahu se postavit proti předsudkům ve vlastních řadách, čelit národním mýtům, odmítat ideologická schémata, být kompetentními partnery v onom filozofickém a vědeckém dialogu o dějinách a tak přispívat k vytváření nové politické kultury pro Evropu budoucnosti. Jsem hrdý na to, že při pohledu do krátkých dějin moderní české demokracie mohu vzpomenout dvě jména takových politiků, Masaryk a Havel. Stydím se za ty české politiky, kteří se vyjadřují a jednají ve zcela jiném duchu. Nejsem kompetentní vyjadřovat se k rakouské politické scéně. Jen o jedno vás prosím: kdekoliv na světě je velmi nesnadné vyrovnávat se se stinnými stránkami vlastních dějin a čelit předsudkům a populismu; je téměř nemožné, aby se takový zápas zdařil, musí-li ti, kteří ho vedou, čelit zároveň tlaku zvnějšku. Dovolím si zde připomenout zlaté pravidlo: co nechceš, aby ti činili druzí, nečiň ty jim.

Na samý závěr bych se chtěl spolu s vámi podívat s nadějí do evropské budoucnosti, i budoucnosti evropského křesťanství. Zdá se, že po vyčerpání mnoha dřívějších modelů života z víry bude v centru opět víra jako cesta, cesta následování Ježíše zvaného Kristus, cesta spojující spirituální hloubku s horizontálou společenské odpovědnosti, cesta odvahy k nonkonformitě s "duchem tohoto světa" i střízlivé moudrosti hospodáře, který ze svěřeného pokladu vybírá věci nové i staré. Budou-li lidé této cesty mezi těmi, kdo budou zodpovědně pracovat na staveništi Evropy zítřka, pak byť jich bylo málo jako soli v pokrmu, nebudeme moci prohlásit, že Evropa je nekřesťanská, byť jejím "náboženstvím" už nebude křesťanství a naše křesťanství bude spíše dosti strmá a úzká cesta než všeobjímající religio.

Přednáška při slavnostním zasedání (dies facultatis) na Vídeňské univerzitě 15.10. 2002