Č l á n k y a e s e j e
KŘESŤANSKÉ A LIBERÁLNÍ HODNOTY
Tomáš Halík k poslancům Evropského parlamentu
Z iniciativy tří institucí u Evropského parlamentu se v pondělí 25. dubna v Bruselu konala panelová diskuse o vztahu liberálních a křesťanských hodnot, v níž vystoupil člen Evropského parlamentu (Aliance liberálů a demokratů) Alexander Alvaro, saský zemský evangelický biskup Jochen Bochel a prezident České křesťanské akademie Tomáš Halík. V úvodu Tomáš Halík řekl:
1. Domnívám se, že nelze předložit nějaký seznam „ryze křesťanských hodnot“, natolik specifických, že by neměly žádné analogie v jiných náboženských a filozofických systémech nebo nebyli jimi vůbec ovlivněny. Křesťanská morální filozofie byla od samého počátku ovlivněna židovským a helénistickým myšlením a dotvářela se po staletí v konfrontaci s mnoha dalšími myšlenkovými proudy.
Na druhé straně lze velmi těžko najít nějakou významnou etickou hodnotu evropské kultury, která by nebyla nějak ovlivněna křesťanstvím. I ti Evropané, kteří zdůrazňují svoji distanci od křesťanských církví, v mnohém žijí z hodnotového dědictví křesťanství a jsou do značné míry „křesťany“ přinejmenším v kulturním a sociologickém smyslu. Ale i každý křesťan je – jak tvrdil kardinál Jean Daniélou – „jen do určité míry pokřtěný pohan“.
2. Podobně nelze budovat „železnou oponu“ mezi křesťanstvím a liberalismem. Pod etiketami „křesťanství“ a „liberalismus“ se skrývá mnoho velice odlišných myšlenkových proudů. Anglosaský konzervativní liberalismus má s některými křesťanskými mysliteli mnohem víc společného než s radikálně levicovým liberalismem a významná tradice liberálního křesťanství je mnohem bližší mnoha liberálům než konzervativním a fundamentalistickým podobám křesťanství.
Není vůbec náhoda, že se liberalismus zrodil na půdě, ztvárněné po tisíciletí judeo-křesťanskou kulturou a jsme svědky toho, jak obtížné je implantovat západní systém politického a ekonomického liberalismu mimo okruh křesťanské kultury. Přikláním se k těm, kteří se domnívají – od Tocquevilla po Böckenferde - , že křesťanstvím ovlivněná kultura je potřebnou, možná dokonce nezbytnou „biosférou“ svobodné společnosti západního typu.
Jsem přesvědčen, že dynamické spolužití a dialog mezi křesťanstvím a liberalismem (tedy ani nepřátelství, ani pokus o lacinou syntézu, přehlížející rozdíly, nýbrž spíše hledání jisté „kompatibility“ a vzájemného korigování) patří k identitě Evropy a Západu, k jejím nejcennějším historickým zkušenostem a největším šancím pro budoucnost.
3. Tvořivý, vstřícný dialog (nikoliv jen zdvořilá tolerance či „zglajchšaltování“) mezi křesťanstvím a liberalismem vidím jako nesmírně důležitý úkol vzhledem k ještě širšímu kontextu.
Jsem přesvědčen, že katolická církev má dnes obrovskou historickou šanci a zároveň historické poslání: vidím v ní jedinou sílu, která by mohla rozumět oběma znepřáteleným táborům v dnešním světě. Na jedné straně jsou to společnosti, striktně budované na monoteistickém náboženství (zejména islámu), s nímž přece křesťanství sdílí mnoho společných etických hodnot společného „abrahamovského dědictví“ a na druhé straně liberálně-sekulární společnosti Západu, které vzešly z lůna křesťanské kultury a mají s ní také mnoho společných hodnot. Pokud se oba proudy dnešního katolicismu, ten, jemuž záleží především na kontinuitě tradice a ten, který usiluje hlavně o vstřícnost vůči modernímu a postmodernímu světu, nebudou vysilovat ve vzájemných zápasech, nýbrž pochopí tuto diferenciaci a vnitřní pluralitu katolicismu jako šanci navázat dialog s dvěma navzájem znepřátelenými světy, může tak církev za určitých okolností přispět k jistému přiblížení obou těchto znepřátelených světů, k tlumení vzájemných předsudků a prevenci „střetu civilizací“. Aby tato představa – o níž se snažím hovořit na různých místech světa – nezůstala jen iluzí, předpokládá to ovšem hluboké proměny uvnitř katolicismu a také novou etapu ekumenické spolupráce (nazývám tuto vizi „přechodem od katolicismu ke katolicitě“).
4. Předpokladem dialogu je hermeneutický přístup k otázce „křesťanských hodnot“, schopnost chápat a interpretovat křesťanské učení v konkrétním historickém a socio-kulturním kontextu. Například často kritizovaná náročná sexuální morálka, tolik vyčítaná Janu Pavlu II., je jistě také reakcí na banalizaci a komercionalizaci sexuality na konci XX. století (a pokusem o kritiku a vyvážení a tohoto převládajícího trendu). Kázání církve musí mít rysy „znamení odporu“ a jisté „prorocké provokace“, na druhé straně je snad většina katolíků (na základě tisíciletých zkušeností církve) natolik realistická, že ví, že není možné (a někdy ani žádoucí) vtělit všechny morální požadavky, kladené na věřící, do zákonů pluralitní společnosti, že politika je „uměním možného“ a přijímá pravidla demokratické politické hry, založené na rozumných kompromisech.
5. Pro liberály je respekt k názorům křesťanů a úkol umožnit i jim, aby svobodně vnášeli svůj hlas do demokratické diskuse, vyzkoušením věrnosti k jejich vlastním principům svobody, tolerance a pluralismu (viz případ Butiglione!). Pro křesťany je koexistence s jinými názorovými proudy ověřením věrnosti k Ježíšovu příkazu nehrát si na anděly posledního soudu, nýbrž trpělivě snést život na poli, na němž se nemají snažit příliš rychle a předčasně třídit koukol a pšenici. Kritická konfrontace názorů je nanejvýš potřebná, úcta k osobnosti druhého a svoboda svědomí neimplikuje laciný relativismus a bagatelizaci otázky pravdy. Právě to, že pravdu pokládám za tak velkou hodnotu, mne zavazuje uznat právo druhého jí hledat podle svého vlastního svědomí.