Č l á n k y   a   e s e j e

OTÁZKA PILÁTOVA

"Já jsem se k tomu narodil a k tomu jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." Pilát mu řekl: "Co je pravda?" Ale Ježíš mu nedal žádnou odpověď.

Po tisíciletí se čte na Velký pátek tento nezdařený dialog mezi pravdou a mocí. A každý, pro něhož jsou Velikonoce víc než pomlázka a kraslice, může svou úvahou i imaginací znovu vstoupit do dramatického příběhu pašijí. Jak se asi tvářil římský prokurátor, když tuto otázku kladl svému vězni? Byl to cynický úšklebek mocnáře, kterému slova o pravdě připadají jako bezcený blábol idealistů? Byl to moudrý nadhled skeptika, který ví, že každý má svou pravdu, jak o tom čteme v Čapkově knize Apokryfů? Byl to povzdech unaveného intelektuála, který se v přestávkách od vladařských povinností baví se svou citlivou ženou Claudií o tom, jak člověk rozezná pravdu, jak to můžeme vidět v novém Gibsonově filmu Umučení Krista?

A jaký byl smysl Ježíšova mlčení, které je přece také výpovědí svého druhu? Odpověď Gibsonova filmu je celkem zřejmá: mezi prvým a druhým výslechem před Pilátem se odehraje drastická scéna bičování a Pilát pak představuje davu Ježíše jako krvavý cár masa, se slovy: "Ejhle, člověk!" Pravda - pravda o člověku i Bohu - je tento muž, který vzal na sebe nejstrašnější náklad bolesti, aby porazil ďábla a podal výkupné za lidské hříchy. To je tradiční výklad této scény a Gibson bičuje emoce diváků, aby jej co nejplastičtěji vpálil do vědomí a podvědomí lidí naší doby, kteří, zdá se, s nebem i peklem příliš nepočítají.

"Evangelium podle Gibsona" nedráždí jen židovské aktivisty, nýbrž i značnou část křesťanských teologů. Tradice, kterou tento velkofilm oživuje, má ve skutečnosti dost málo společného jak s výpověďmi Nového zákona, tak s převažujícím trendem soudobé teologie a zbožnosti. Evangelia si nelibují v podrobném líčení Ježíšových muk a soudobé křesťanství nevidí Ježíše především jako "přeborníka v nesení utrpení" a nejstatečnějšího z mučedníků, nýbrž jako toho, který jednotou svého učení, života a smrti vnesl do světa radikální alternativu vůči logice cynické moci, lpění na bohatství, vůči spirále odplaty a stupňování bezohledného násilí.

Tradice, k níž se Gibson vrací, jsou středověké pašijové hry, nadbíhající projekcím lidové fantasie, avšak i "mystika krve a ran", kterou prožívali a spirituálně prohloubili světci jako František z Assisi, Kateřina Sienská či Ignác z Loyoly. Osvícenství znamená duchovní obrat: náboženství se racionalizuje, moralizuje a přizpůsobuje vkusu měšťanského humanismu. Reakcí na tento vývoj je romantika: na prahu 19. století zapisuje filozof Clemens Brentano vidění Anny Kateřiny Emmerichové - v nichž je však těžko přehlédnout rysy sadomasochistické hysterie - a tak vzniká knížka "Hořké utrpení", kultovní dílo pozdní katolické romantiky. Gibsonovy pašije, to není Nový Zákon, nýbrž Emmerichová. Tajemství úspěchu Gibsonova filmu nespočívá tolik v režisérské dovednosti, nýbrž spíše v tom, že tato dnes zasutá tradice se stala překvapivě aktuální v kontextu naší doby, po "11.září" a "11.březnu": dotýká klíčového fenoménu dneška - všudypřítomnosti násilí.

Jedna psychoanalytická studie o dílu markýze de Sade ukazuje, jak se "posvátno" (ono mimorozumové fascinující a hrůzné tajemství "zcela jiného") po osvícenském opanování náboženství rozumem stáhlo do dvou oblastí, kde dnes dominuje: sexu a násilí. Tyto dvě oblasti jsou "svatyní" soudobé masové kultury a jsou adorovány lidmi, kterým už jinak "není nic svaté". Násilí - často spojené se sexuálním vzrušením - se na jedné straně stává návykovou drogou všudypřítomného průmyslu zábavy, na druhé straně černou můrou na horizontu politické reality.

Gibsonův film s potoky krve není "propagací násilí" - násilí tu na rozdíl od akčních filmů není samoúčelné klišé, je zobrazeno v kontextu oslavy muže, který odpovídá na násilí láskou a odpuštěním. Obrazů násilí je však ve filmu tolik, že běžnému divákovi může nakonec vlastní Ježíšovo poselství zcela zastínit.

Evangelium je zrcadlo, které je v kázáních nastaveno světu - Gibsonův zbožný úmysl, který není nutné zpochybňovat, patrně více naplní ten, kdo se nenechá zmámit filmovými efekty, nýbrž odnese si z krvavého filmu do ještě krvavějšího světa otázku Pilátovu: Co je pravda? Co byla tehdy, co je dnes - a jsme jí otevřeni, když stojí před námi? Po každém čtení a předvádění pašijí je podstatné uvědomit si toto: ten příběh pokračuje a my jsme jeho součástí.

(v zkrácené podobě vyšlo v Lidových novinách, duben 2004)