Č l á n k y   a   e s e j e

STANOVISKO K ČLENSTVÍ TURECKA V EU

(proslov na konferenci v Senátu ČR, organizované velvyslanectvím USA a Turecka, v dubnu 2006)

Dámy a pánové,
dříve než vyslovím svůj názor, dovolte, abych ho předem poněkud zrelativizoval.

Jsou otázky, k nimž se mohu vyjádřit s poměrně velkou jistotou a rozhodností, protože se týkají věcí, v nichž jsem odborník , kde je můj názor kryt mnoha lety studia nebo životní zkušenosti – to však mohu prohlásit jen o určitých aspektech problému, kterým se dnes zabýváme.

Mou specializací je sociologie a filozofie kultury, zejména vztah politiky, kultury a náboženství a mám mnoho zkušeností v oblasti dialogu náboženství a dialogu kultur, včetně dialogu křesťansko-islámského; léta se zabývám otázkou kulturní identity Evropy a zajímá mne kulturní a spirituální dimenze procesu integrace Evropy.

V dnešní diskusi mám výrazný handicap, který bych rád předem čestně přiznal: nikdy jsem v Turecku nežil a nejsem specialista na turecké otázky.

Když jsem byl pozván k této diskusi, stalo se to pro mne vítanou příležitostí prostudovat si řadu politologických, ekonomických a historických studií, týkajících se vztahů Turecka a Evropy – bylo to velmi zajímavé a obohacující a děkuji za tuto příležitost. Přesto si uvědomuji, že nejsem ekonom, politolog ani historik – chápejte tedy můj příspěvek spíše jako rozšíření otázky než jako hotovou odpověď.

Nevylučuji, že se mé nynější stanovisko k otázce, zda má být Turecko členem EU, v dalších letech v konfrontaci s dalšími informacemi a dalšími událostmi – a možná i v důsledku toho, co uslyším v této diskusi, poněkud změní.

Potom všem, co jsem si do této chvíle prostudoval, je mé stanovisku spíše skeptické. Na škále: rozhodně „ano – spíše ano – nevím – spíše ne – rozhodně ne“ bych volil „spíše ne“.

Uvědomuji si, že kdybych se na tuto otázku díval z perspektivy Turecka, zvláště kdybych byl pro-západně orientovaný turecký intelektuál nebo diplomat , volil bych asi „ano“, protože pro určitý vývoj Turecka, který by i mně byl sympatický – jako jsou mi sympatičtí pro-západně orientovaní turečtí intelektuálové a diplomati - by jistě členství v EU mohlo přinést mnohé výhody. Zatím pro všechny nově přistoupivší země – sledoval jsem např. vývoj v Irsku a týká se to zejména naší země, vzdor všem českým „euroskeptikům“ – přineslo členství v EU mnoho výhod a lze očekávat další. Kdybych se díval například z hlediska křesťanské menšiny v Turecku a křesťanské solidarity – a ani tento pohled mi samozřejmě není cizí – také bych řekl ano, protože členství v EU by mohlo přinést křesťanům a jiným menšinám v Turecku více svobody.

Ale můj pohled je především pohledem z perspektivy členských zemí EU. Zde vidím řadu velkých rizik. Rizika z hlediska bezpečnostní situace (EU by tak bezprostředně sousedila s řadou arabských zemí), rizika hospodářská (EU těžko může investovat velký kapitál na pomoc rozvoji tureckého hospodářství), rizika právní ( pochybuji, že Turecko bude moci vbrzku dostát kritériím, které EU požaduje pro členství zejména v oblasti dodržování lidských práv a kompromisy v této oblasti by mohly být velmi nebezpečnými precedenty – důraz na dodržování lidských práv patří k základům evropské identity).

Ano, jde mi především o otázku evropské identity. Jsem hluboce přesvědčen, že EU může obstát a mít smysl jen tehdy, bude-li něčím víc , než jen pragmatickým souručenstvím států na rovině ekonomické a administrativní. Patřím k těm, kteří touží po Evropě co nejvíce integrované a taková integrace vyžaduje úsilí o utváření „společného evropského vědomí a svědomí“ (nedávno jsem publikoval knihu k tomuto tématu, shrnující mé přednášky na řadě evropských univerzit), kladu důraz na duchovní a kulturní rovinu evropské integrace. Má vize Evropy je v přímém protikladu k tomu, co na adresu EU a „europeismu“ hlásá náš současný prezident Klaus.

Kultura není – jak se domnívají marxisté a bohužel nejen oni – nadstavbou ekonomie; ekonomie a politika předpokládá určité kulturní a morální klima. Západní systém politické a hospodářské demokracie a svobody může spolehlivě a dlouhodobě fungovat jen tam, kde jsou sdíleny hodnoty, které vyrůstají z duchovní a kulturní tradice Západu.

Chtěl bych předem vyvrátit podezření, že snad zastávám – protože jsem křesťan – nějakou vizi návratu ke „křesťanské Evropě“ ve smyslu středověké christianitas (Christendom). Není tomu tak.

Nedomnívám se, že by Evropa zítřka mohla nebo měla být „křesťanský klub“. Křesťanství není jen evropský fenomén (největší vitalita a dynamika křesťanství je už dnes a bude zřejmě i v budoucnu mimo Evropu) - a Evropa po staletí i dnes není jen křesťanská.

Ostatně historicky vzato, důležité kořeny křesťanství leží právě v oblastech dnešního Turecka – tam se narodili nejvýznamnější autoři Nového Zákona Pavel a Lukáš, tam vznikla velká část Nového zákona a tam se konaly nejvýznamnější prvé koncily ještě jednotné církve, na nichž byla definována stěžejní dogmata křesťanství. (Možná by přispělo k vzájemné komunikaci Evropy a Turecka více poukázat na to, že v Turecku je – podobně jako v Izraeli – mnoho potencionálních poutních míst pro křesťany.)

Na mnoha fórech jsem vystupoval proti „islamofóbii“, věnuji se dialogu s muslimy a nebojím se Turecka proto, že většina jeho obyvatel se hlásí k islámu.

Vím, že Turecko je po desetiletí sekulárním státem a podporuji vizi „sekulární Evropy“.

Avšak právě tady začíná můj hlavní argument.

Jsou totiž různé varianty sekulární společnosti. A má hlavní pochybnost se týká stability onoho modelu sekularity, který se prosadil v Turecku.

Myslím, že i v Evropě bude třeba hlouběji promýšlet různé varianty „sekularity“ – velké problémy se už ukázaly při debatě o preambuli Evropské ústavní smlouvy nebo při sporu o „šátkový zákon“ ve Francii nebo kolem karikatur proroka Mohameda.

Vzrůstající vitalita náboženství a návrat náboženství do veřejné sféry je nesporný globální jev, který zřejmě bude pokračovat – odkazuji na velké množství sociologických studií.(Původně byl pozván Gill Kepel, všichni známe knihu S. Hungtingtona etc.)

Tento návrat náboženství do veřejné sféry je ambivalentní jev, nelze ho hodnotit jednostranně – jen negativně nebo jen pozitivně, záleží na kulturním a historickém kontextu - různé podoby náboženství mohou mít pro demokracii a svobodnou společnost jak konstruktivní, tak destruktivní vliv. (Nejde jen o radikální islamismus; vzpomeňme např. na pozitivní roli katolické církve při pokojném přechodu od autoritativních režimů k demokracii – ve Španělsku, na Filipinách, v Chile, v Polsku, v budoucnosti patrně na Kubě etc.)

Velmi záleží také na tom, jaký vztah má sekulární stát k náboženství.

Existuje model sekulárního státu, který právem trvá na konfesionální neutralitě státu, který však ví, že stát nemůže být hodnotově neutrální – vytváří proto podmínky pro svobodu svědomí a náboženství a pro přátelskou a partnerskou spolupráci mezi náboženskými institucemi a státem při dodržování zásady vzájemného nezasahování do vnitřní sféry jednoho i druhého.

Příkladem takového vývoje jsou USA a anglosaský svět vůbec, kde osvícenství nebylo protináboženské, kde sekulární stát nevznikl ze sporu církve a radikální laicity (jako ve Francii); o vztahu náboženství a demokracie v anglosaské tradici ostatně psal už Tocqeville a dnes se k tomto tématu vrací řada autorů.

Sekularita toho typu je typickým produktem vývoje západního křesťanství – má své kořeny už v rozdělení císařské a papežské autority ve středověku. Myslím, že dnes, kdy stát ztratil monopol na politický život a církve (či jedna dominantní církev) na náboženský život, v době kulturní plurality a v kontextu občanské společnosti můžeme chápat vztah politických a náboženských institucí nově, hledat rozlišení , ale zároveň kompatibilitu a partnerství institucí státně-politických a morálně-kulturních (kam patří církve, univerzity etc. – ostatně v Evropě tradičních nositelů evropské myšlenky a „globálních hráčů“).

Existuje ovšem zcela jiný typ sekularity – nazval bych ho radikální sekularitou. Charakterizuje ji snaha vytlačit náboženství úplně z veřejného života a udělat z ideologie „sekularismu“ , „laicity“ jakési státní náboženství, které dovede být velmi intolerantní.

Příkladů této varianty sekularismu – v „hard“ formě od jakobínského teroru po komunistické diktatury a v „soft“- formě v různých podobách dnes na Západě (i v EU) je také mnoho. Právě tento typ radikálního sekularismu provokuje a přitahuje náboženské fundamentalisty, např. radikální islamisty.

Myslím, že i v EU i USA bude třeba v budoucnosti hledat nějakou variantu onoho prvního typu sekulárního státu, který by se vyhnul jak náboženskému, tak sekularistickému netolerantnímu fundamentalismu. (Ano, debata o vstupu Turecka do EU je více debatou o charakteru EU než o Turecku – proto jsem se také do ní odvážil vstoupit.)

Je prvý typ sekulárního modelu (neradikálního, založený na rozlišení, kompatibilitě a partnerství) možný v kontextu islámské kultury? Zdá se, že zatím pokusy „pozápadnit“ islámský svět vedly spíše k !radikálnímu sekularismu“ a ten že vždy vyvolával protiofensivu radikálního islamismu.

Může být Turecko příkladem sekulárního státu, který dává plný prostor náboženské svobodě a pokud jej dá, může z toho vzejít pramen hodnot, který by byl opravdu kompatibilní s hodnotami, na nichž stojí západní evropská kultura? Pokud bych si byl jistý, že na tuto otázku je možné dát kladnou odpověď, hlasoval bych pro turecké členství v EU.

Musel bych mít důkazy o tom, že v Turecku existuje plná náboženská svoboda a také že Turci jsou schopni kriticky reflektovat své dějiny (včetně genocidy Arménů a invazí do Evropy), že jsou schopni číst své dějiny také očima těch druhých a provést „očistu dějinné paměti“, analogickou té, jakou provedl Jan Pavel II. ve své kritické reflexi dějin církve v roce 2000.

Vztah k dějinám není jen záležitostí čistě akademickou, týká se hluboce vědomí národní identity a má velký psychologický a politický význam – my Češi o tom víme své. Ostatně schopnost „číst své dějiny také očima těch druhých“, francouzsko-německé poválečné usmíření, iniciované křesťanskými politiky obou zemí, bylo významným příspěvkem k dějinám evropské integrace.

Protože si zdaleka nejsem jistý, zda Turecko splňuje či v dohledné době může splnit tato kritéria, považoval bych za správnější, aby EU budovala takový typ blízkého spojenectví s Tureckem, který by odpovídal statusu přátelského souseda, nikoliv však člena rodiny.

Tedy v horizontu nejbližších desetiletí si přeji spíše nějaký typ „privilegovaného partnerství“ než členství Turecka v EU, protože toto členství by mohlo ohrozit kulturní identitu a tím i politickou stabilitu EU a tím v důsledku paradoxně zeslabit i ty přednosti EU, pro které je EU pro sympatické pro-západní turecké intelektuály dnes přitažlivá.

duben 2006