Č l á n k y a e s e j e
SVATÝM IHNED?
Planetární vlna emocí po smrti Jana Pavla II. a bouřlivé skandování zástupu „Svatý – hned!“ při jeho pohřbu vyvolává v médiích, ale zřejmě i mezi kardinály, sjíždějícími se na konkláve, otázku po jeho možném svatořečení – otázka dokonce stojí spíše tak, zda kanonizační proces může proběhnout rychle.
Úcta k světcům spojuje katolíky s pravoslavnými i s anglikány, a i když evangelické církve zpravidla zdědily po reformaci její pochopitelnou nechuť k středověkému přehnanému kultu lokálních svatých, který někdy až zastiňoval Krista a podezřele připomínal pohanské mnohobožství, například jeden z nejlepších moderních hagiografů (životopisců světců) byl protestant Walter Nigg. Mně je kult svatých jedním z nejsympatičtějších rysů katolictví: ukazuje totiž křesťanství, vtělené do konkrétních, mnohdy dramatických životních příběhů a dokumentuje pluralitu církve: mezi světci jsou králové i žebráci, mniši i matky rodin, starci i děti, géniové typu Tomáše Akvinského a Augustina i prosťáčci, lidé všech kontinentů a staletí. Křesťanství ve světle kultu svatých není ideologie ani instituce, nýbrž „víra s mnoha lidskými tvářemi“. A nejvíc ze všech svátků miluji „svátek všech svatých“ – totiž těch neznámých, nekanonizovaných, těch, které Bůh tak miloval, že si jejich jména žárlivě uchoval v srdci a nezjevil je ani vatikánské Kongregaci pro svatořečení; vždycky myslím na to, jak asi budeme jednou překvapeni, koho všeho v té společnosti – dá-li Bůh – v nebi spatříme.
Když kritici Jana Pavla II. ironizovali jeho „inflaci svatořečení“ – svatořečil totiž patrně víc osob než všichni jeho předchůdci dohromady - , vždycky jsem vzpomínal na to, co u nás nejen pro katolíky znamenala kanonizace Anežky České v listopadu 1989.
Kanonizace není ani „řád za zásluhy“, ani zbožštění – striktně vzato, je vyjádřením víry, že dotyčný je spasen a dovolením jeho veřejné úcty v církvi. Kanonizace nezahrnuje nutně souhlas se všemi činy a myšlenkami svatořečeného a nezavazuje nikoho, aby každého světce stejně miloval či dokonce napodoboval; v církvi se o některých světcích říká, že jsou „ad admirandum, sed non ad imitandum“ (k obdivování, ale ne k napodobování). Kanonizace probíhaly v dějinách různě – od spontánní úcty k mučedníkům ranného křesťanství přes prosté přenesení rakve pod oltář (jako v případě svatého Václava) až po současný, zpravidla vleklý proces úředního zkoumání, při němž hraje důležitou roli „advocatus diaboli“, shromažďující všechny myslitelné námitky proti svatořečení a průkaznosti shromážděných argumentů (včetně zázraků). Základním předpokladem svatořečení je „kontinuita úcty“ – fakt, že ta osobnost po dlouhou dobu žije v zbožné paměti věřících; také proto se vyžaduje nejméně pět let od její smrti (Anežka čekala šest století). Dispens od složité procedury a urychlení kanonizace je pouze v pravomoci papeže, který ostatně každou kanonizaci potvrzuje a slavnostně proklamuje; Jan Pavel II. to udělal v případě blahořečení (předstupně svatoření) Matky Terezie z Kalkaty. Udělá to jeho nástupce v případě Karola Wojtyly?
Nakolik jsem směl Jana Pavla II. osobně poznat a nakolik jsem se zabýval jeho životem a dílem, jsem upřímně přesvědčen, že to byl osobně svatý člověk a že dobro, které přinesl světu i církvi stonásobně převažuje ty rysy jeho pontifikátu, nad nimiž asi budou trvat rozpaky. Nepochybuji o tom, že myšlenka svatořečení vzbudí mnoho samozvaných „advokátů ďáblových“ , jako se stalo i ve snahách mediálně pošpinit památku Matky Terezy – vždyť spousta lidí nedojde klidu, dokud nedostane důkazy, že žít opravdu svatě a čistě je přece nemožné; lidé prahnou po skandálech v církvi také proto, aby mohli na hříšnou církev svrhnout odpovědnost za to, že se ani nepokusí žít podle toho, k čemu je křesťanství vyzývá. Ale kvůli tomu bych se Wojtylovy kanonizace nebál. Kvůli jiné věci bych se však přimlouval za to, aby se aspoň příliš nespěchalo. Tento „nejviditelnější muž světa posledního čtvrtstoletí“ byl především géniem blízkosti. I ti, kteří s ním nesouhlasili, byli často odzbrojeni tím, když měli možnost se mu podívat do tváře a očí. Bojím se, aby tato lidská tvář Karola Wojtyly – a skrze ni zpřítomněná lidskost víry, církve a papežství – nebyla příliš zastíněna svatozáří. Kdyby lidé dovedli chápat svatořečení tak, jak východní spiritualita učí kontemplovat ikony – dívat se skrze viditelné do propasti Tajemství, nebál bych se ho. Ale pokud by kanonizace byla chápána jako nabalzamování památky zemřelého, raději bych připočetl tohoto papeže mezi „anonymní svaté“, jejichž svatozáří budeme překvapeni až tam nahoře. Dojdeme-li tam.
Pod redakčním názvem „Nebalzamujme jeho památku“ uveřejněno v Lidových novinách 13.4. 2005)