Č l á n k y   a   e s e j e

VZKŘÍŠENÍ – DĚJ, KTERÝ POKRAČUJE

Bůh je pro mnohé Bohem neznámým – snad také proto, že je tak blízký. Vzduch, který dýcháme, si zpravidla neuvědomujeme, světlo samo nevidíme, vidíme jen věci ve světle. Nevidíme ani svou vlastní tvář – jen její obraz v zrcadle. Také „Boží tvář“ můžeme vidět jen v zrcadle – a tímto zrcadlem je podle apoštola Pavla Ježíš, zejména jeho velikonoční příběh. Pavel nechce znát nic jiného, než Ježíše ukřižovaného (srov. 1 Kor 2, 2)

Pavel „nezná“ (nebo alespoň nezmiňuje) Ježíše v jeslích či v chrámě, na poušti či na hoře Tábor, Ježíše kázajícího, uzdravujícího, rozmnožujícího víno v Káni a chleby poblíž Kafarnau, modlícího se v Olivetské zahradě či chodícího po vodě.

Krajině Pavlova myšlení dominuje kříž – snad ho zmiňuje ještě častěji než vzkříšení, které pokládáme jistě právem za srdce velikonoční zvěsti. Kříž a vzkříšení bezesporu patří v křesťanském zvěstování neoddělitelně k sobě. Ovšem jejich vztah není úplně symetrický. Zatímco zvěst o vzkříšení by „bez kříže“ (a všeho, co kříž znamená – včetně Ježíšovy opuštěnosti Otcem) by byla dokonce v jistém smyslu nebezpečná, kříž už v jistém smyslu nese v sobě vítězství, kterému pak dá plně zaznít „ráno po sobotě“, prázdný hrob a to, co oněm slyšíme od anděla, sedícího na odvaleném kameni. To, v čem by byla zpráva o vzkříšení, odtržená od pašijového příběhu, „nebezpečná“, vyjádřil pregnantně J. B. Metz: nebude-li v našem kázání o vzkříšení slyšet zároveň křik Ukřižovaného, pak je tato zvěst mytologií o vítězi, nikoliv srdcem křesťanské teologie.

Pavlovi jde vášnivě o to, „aby nebyl vyprázdněn kříž Kristův“(1 Kor 1, 17). I nám by měl jít o totéž, aby tato zvěst nebyla vyprázdněna a oslabena ničím - ani příliš povrchním chápáním vzkříšení. Je třeba bránit hlubokou pravdu o vzkříšení před tím, aby nebyla banalizována, aby ani ona nebyla „vyprázdněna“ - a oslabena tím, že ji lokalizujeme mezi „bruta facta“, do roviny ostatních běžných událostí našeho světa. Není to ani běžná událost a není to ani „zázrak“ ve smyslu oněch divů, s nimiž se setkáváme v evangelijních vyprávěních od proměnění vody ve víno v Káni Galilejské po vrácení zemřelého Lazara do tohoto světa. Je to něco nesrovnatelně většího a důležitějšího – je to nesrovnatelné s čímkoliv jiným.

Právě proto zvěst o vzkříšení požaduje od nás mnohem víc, než uznání naším rozumovým souhlasem - protože náš rozum při pohledu do propasti tohoto tajemství má pochopitelně závrať; požaduje ještě hlubší formu naší účasti, ještě jinou, zásadnější podobu našeho existenciálního souhlasu s touto událostí, s touto velikou pravdou víry. „Věřit v Kristovo vzkříšení“ znamená mnohem víc, víc než jen zastávat názor, že „se to kdysi stalo“. Naše víra ve vzkříšení se osvědčuje naší spoluúčastí na této události, naším „spoluvzkříšením“. Podle Pavla jsme i my už byli spolu s Kristem vzkříšeni (Kol 3,1) - a když Kristus vstal z mrtvých, tedy i my musíme teď žít zcela novým způsobem! (srv. Řím 6, 5)

Když na Velký pátek čtu pašije podle Jana, jež končí zapečetěním hrobu, nebo když procházím křížovou cestou, která vrcholí zastavením u téže události, uložení do hrobu, vždy si uvědomuji: ten hrob jsme my. V nás se má udát Vzkříšení.

To, že je ústředním symbolem křesťanství kříž a ne zpodobení zmrtvýchvstání, není zřejmě dáno jen tím, že událost vzkříšení a vzkříšený Ježíš by byli obtížnějším tématem k výtvarnému zpodobení. I kříže na stěně chrámů a na stěnách našich domácností nás vybízejí: teď jdi a svým životem dopověz ten příběh! Posledním zastavením křížové cesty je obraz uložení do hrobu, avšak ta rozjímavá cesta má pokračovat naší další životní cestou. Je nám řečeno: Teď ty jsi byl vybrán za „svědka Vzkříšení“ - ty máš dosvědčit, jakým způsobem je Ježíš v tomto světě a v této době živý!

Věřím, že víra ve vzkříšení a ochota křesťanů dosvědčit přítomnost a životnost Krista čerpají svou sílu z události Vzkříšení a ne pouze z inspirativní síly nějakého mytologického obrazu. Věřím, že přítomnost Vzkříšeného v našem světě je podstatně reálnější než přítomnost „věčně živých myšlenek“ toho či onoho z galerie „velkých zemřelých“. Dokonce bych to vyjádřil tak, že reálnost Vzkříšení mne nutí revidovat mé dosavadní příliš úzké chápání reality, prolamuje horizont světa mé zkušenosti do hloubky bezedného tajemství. A nejen mé chápání reality, nýbrž sama realita mého života, sám můj život tím dostává novou hloubku a nový smysl – a tento smysl je už přítomen v mém životě, i když ho dosud fakticky nepřetvořil, přinejmenším jako oslovení, jako pozvání na hloubku, které mohu přijmout či odmítnout.

Věřím s Pavlem, že nevstal-li Kristus z mrtvých, naše víra je zbytečná (1 Kor 15, 16) - ale stejně zbytečná, marná a prázdná by byla naše víra v zmrtvýchvstání, kdyby zůstala jen v rovině našich názorů a přesvědčení a neovlivnila by náš život, kdybychom i my nepovstali k novému životu. Je-li podle Pavla víra v Ježíšovo zmrtvýchvstání podmínkou naší spásy, pak tato víra musí být zřejmě něčím mnohem víc, než naším přesvědčením, „že se to kdysi stalo“ - naše názory, domněnky, teorie, s nimiž souhlasíme a poznatky, které nosíme v hlavě, nás přece nemohou spasit. Příčinou našeho vykoupení je Kristova oběť na kříži – a my tento nezasloužený dar milosti přijímáme (přisvojujeme si) vírou. Ta víra ovšem znamená nechat vstoupit tuto událost samu jako přetvářející sílu do celku našeho života, nestačí ji pouze zařadit mezi naše vědomosti o slavných událostech dávné minulosti.

Víra ve vzkříšení pak znamená přijmout tu „sílu, která se projevila ve slabosti“, sílu Kristovy oběti – jeho obětavou lásku jako živou skutečnost. Nevěřit v Kristovo zmrtvýchvstání – to znamená žít tak, jako by kříž byl definitivním koncem, jako by Kristův život a jeho oběť byly beznadějným fiaskem, zbytečnou, absurdní prohrou, něčím, na co už nelze navázat. Žít tak by znamenalo „vyprázdnit Kristův kříž“, nepřijmout nabízenou milost, „neuvěřit ve zmrtvýchvstání“, uzavřít se spáse. To by znamenalo „zůstat ležet v hrobě“ – nyní, už v tomto životě nevstoupit do novosti a plnosti života, který otevřel Kristus svým vítězstvím nad smrtí – a zřejmě tím i ztratit naději na to, že z tohoto nového („věčného“) života mne nemůže vyloučit nic, kromě mého hříchu, kromě mého svobodného „ne“. Ve svém nejtemnějším důsledku by to znamenalo ztratit naději, že tuto „novost“ nemůže zničit ani má tělesná smrt.

I ti, kteří „bez své viny nepřijali Krista“ - protože žili před ním, nebo protože k nim vůbec nedolehla zvěst evangelia, případně k nim přišla v podobě, v níž ji podle svého svědomí a poznání nemohli upřímně přijmout - mohou být přesto, jak dnes učí katolická církev, spaseni, žijí-li podle svého svědomí a poznání. Na události Vtělení, na „tajemství vánoc“, mají tito lidé jistou účast už svým samotným lidstvím, přijímají-li je jako „dar a úkol“ a snaží-li se tento úkol poctivě a věrně naplnit. Na tajemství Velikonoc mají zřejmě účast natolik, nakolik nechávají ve svých životech tutéž obětavou lásku, která došla až na kříž, přemáhat své vlastní sobectví a nakolik porážky, které tuto lásku v jejich životech čekají, nevnímají jako definitivní. Kristovo vítězství nad smrtí je událost opravdu zvláštního druhu, není to „událost mezi událostmi“. Od ostatních faktů našich dějin se liší zejména tím, že je „viditelná“ jen očima víry - a protože víra všechny věci Boží vidí jen částečně a jako v zrcadle, musí být ve tmách našeho života podepřena trpělivostí, vytrvalostí naděje.

Kristovo vzkříšení musí zůstat provokací, bláznovstvím v očích „moudrosti tohoto světa“, musí zůstat „skandálem“ pro ty, kdo víru nesdílejí, nebo i pro „nevěřícího v nás“ – tak, jak o tom mluví Pavel ( srv. Řím 6, 5). Kdybychom toto ústřední tajemství naší víry chtěli (například prostředky racionální teologie) „dokázat“ a udělat z něj něco, co by bylo bezbolestně a neproblematicky přijatelné pro všechny, i pro „moudré a opatrné“ tohoto světa, vyprázdnili bychom ho.

Tato událost jakožto událost sama je skryta, beze svědků - v hymnu Exultet se praví, že jenom noc směla znát její čas - , ale uprostřed dějin má být přítomna skrze svědectví těch, na nichž je patrné, že Kristus není jen uzavřenou minulostí.

Ovšem dialektika Božího skrývání a odkrývání není zrušena ani zde. Už zde na zemi je Ježíš pro své okolí víceznačným jevem a to, jak mu kdo rozumí a jak se k němu staví, rozděluje i svazky rodin a rodinných klanů. Bůh ani v něm – jak píše Kierkegaard – neodložil své inkognito. A sotva alespoň jeho nejbližším a nejoddanějším, jeho Dvanácti, začalo být o něm jasno – Bůh i jejich jistoty rozkýve jako rybářskou bárku v mořské bouři – Bůh tuto svou tvář zakryje „tmou o polednách“, temným stínem Velkého pátku.

A co přišlo pak? To, co apoštolům zbylo „na této straně dějin“, v rovině hmatatelných, viditelných a snadno ověřitelných věcí, byl prázdný hrob - s celou škálou možných interpretací, z nichž může nabírat víra i nevíra (srov. Mt 28, 12 – 15)

A pak se do reality jejich životů začínají prolamovat věci, jichž se také mohou „dotknout“ – znamení, stopy Vzkříšeného; avšak ten uzdravující způsob, jak se těchto „věcí“ (jako je chléb Emauzské večeře a Kristovy rány, obnažené pro Tomáše) mohou dotknout, je víra.

Vzkříšení je - „z Boží strany“ - dokonalý a dokonaný čin, jímž Otec vysvobodil Syna z osidel smrti. Viděno (nedokonale, jak jinak) ze strany dějin církve a světa, je tato událost však stále „nedokončená revoluce“ – jako podzemní řeka, prohlodávající skrytě své koryto v tvrdé půdě naší nedověry, hříšnosti a uzamčenosti a jen tu a tam náhle zjevně vytrysknuvší uprostřed našich životních příběhů. Když Máří Magdaléna uslyšela své jméno z úst toho, kterého měla za zahradníka, když Pavel na cestě do Damašku uslyšel otázku „Šavle, proč mne pronásleduješ?“ a když Augustin na zahradě zaslechl popěvek „Tole, lege!“, pak to nebylo jen jednoduše někdy po Vzkříšení, nýbrž síla a skutečnost Vzkříšení byla v těchto událostech, i tam se Vzkříšení dělo, tam je tito lidé mohli zakusit jako neskončenou, živou událost. I my budeme mít účast na jeho vzkříšení (Řím 6,6).

A nebyly už mnohé Ježíšovy činy zde na zemi, od svatby v Káni přes oslovení Zachea až po vzkříšení Lazara jakousi „anticipací Vzkříšení“? Boží činy obemykají všechny dimenze lidského času a i když se neopakovatelně a nezrušitelně udály jednou v dějinném okamžiku, jsou zároveň vždy připravovány svými „předobrazy“ a doznívají, vracejí se ve zpřítomňující anamnesis, „vzpomínce“ – asi nejen při liturgickém dění, ale i ve svědectví svatých (včetně těch nekanonizovaných). A jestliže tyto velké činy Boží „pracují v dějinách“ především ve skrytu – či „inkognito“, abychom použili oblíbený výraz Kierkegaardův – pak ovšem připravují chvíli, kdy nám budou všem odkryty v plné zřejmosti svého významu – „na konci časů“.

Řada významných teologů hájí teorii o „creatio continua“, stále pokračujícím stvoření; nemohli bychom podobně mluvit o „ressurectio continua“, trvale pokračujícím Vzkříšení?

Augustin kdesi napsal, že modlit se znamená zavřít oči a uvědomit si, že Bůh teď tvoří svět. Dodejme: věřit znamená otevřít srdce a uvědomit si, že právě teď je odvalen ten zapečetěný kámen, že teď, právě teď nad studenou temnotou hrobu zvítězily paprsky velikonočního rána.

Otištěno jako úvodník velikonočního čísla Tygodnik Powszechny, Krakov, březen 2008
(zkrácený a upravený text z nové knihy T. Halíka Vzdáleným nablízku, Praha 2007 – polské vydání knihy se připravuje)