Č l á n k y   a   e s e j e

A ZAVŘEL ZA SEBOU DVEŘE

Vzpomínka na Msgre Jiřího Reinsberga

Narodil se o velikonocích, právě když zvony zvaly na slavnost Vzkříšení, zemřel o vánocích, na svátek Zjevení Páně. Přežil císaře pána, celé dějiny Československé republiky, dvě diktatury a naděje i zmatky v církevním i politickém životě po dvou převratech a získáních samostatnosti. Patřil ke generaci "kněží-chlapů", které ze synků starých pražských rodin vychoval nekonformní emauzský benediktin páter Metod Klement. Řada z nich zakusila bídu válečných let v Římě, výcvik v jednotkách československé armády v Anglii a mnohé pak místo předpokládané církevní čekala dlouhá léta komunistického žaláře či exilu. Jiří Reinsberg zůstal ušetřen obojího: jak biskupské mitry či doktorského biretu, tak palmy mučedníka, byť k obojímu měl často jen krůček. Vejde do paměti české církve jako farář, který tomuto poslání vtiskl v myslích ohromného množství lidí pečeť své originality a své opravdovosti.

Vždyť od padesátých let se v Praze "chodilo na Reinsberga" a v jistých kruzích se neustále šeptalo, že to je jen módní vlna intelektuálních snobů, kteří chodí do kostela jen kvůli jeho osobě a žádní skuteční křesťané to nejsou. A přešlo půlstoletí - a byly to časy nejednou velmi tvrdé - a z těch, kteří na počátku s rozpaky stáli u samého vchodu týnského kostela, je tu už několik generací pořádných křesťanských rodin a také nemálo řeholníků a řeholnic, kněží i biskupů, kteří byli otcem Jiřím postaveni na cestu víry a zůstali jí věrni přes všechny překážky. Přehnaly se vichry a přívaly, ale valná většina oné stavby, kterou Jiří Reinsberg pomáhal stavět k boží slávě, nepadla, protože ji založil na skále.

Pamatuji si na jedno kázání o skrytosti zbožnosti - jako vždy plné vtipů, odboček a slovních hříček, za nimiž byly jako drobné perličky ukryty pronikavé a originální myšlenky - na text "Když se modlíš ty, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se ke svému Otci, který zůstává skryt.." Skončil slovy: "Tak nezapomeňte za sebou zavřít dveře!" A když jsem ho pak - jako po řadu let skoro denně - doprovázel po mši z Týna do jeho vilky v Podolí, protože jsme byli skoro sousedé, napadlo mi, zda onen jeho věčný gejzír anekdot a příběhů nejsou vlastně spíš ony "zavřené dveře", za nimiž tento muž cudně skrývá svou hloubku víry a modlitby - podobně jako byl jeho oblíbený světec Filip Neri zároveň vtipálkem pro mladé kolem sebe a ve skrytu své komůrky vroucím mužem kontemplace.

Když se lidé ptali, jak je to možné, že v době perzekucí trvá Týnský chrám jako oáza duchovní svobody, humoru a inspirace pro tolik mladých lidí, studentů a kumštýřů, zda chce mít režim katolíky někde všechny pod dohledem či zda udržuje výkladní skříň pro západní turisty, otec Jiří - který, jak se ukázalo po otevření policejních archívů, si s bolševikem skutečně nikdy nezadal - to vždy odbýval tím, že je "anekdotčik", kterého tudíž mocipáni neberou příliš vážně. Ale jeho humor kořenil hlouběji, jak to vyjadřovalo jeho životní heslo z Písma: "Radost z Hospodina je naše síla". K tomu, aby dokázal vybalancovat pastoraci na hraně veřejného působení a ilegality (vždyť v Týně za zavřenými dveřmi celebroval a křtil nejeden "kněz bez státního souhlasu", a za to hrozila léta kriminálu!), potřeboval opravdu hodně síly, pevných nervů a neotřesitelné důvěry v ochranu Prozřetelnosti. Byl živým důkazem toho, že mezi "oficiální" a "podzemní" církví nebyla taková neprostupná hranice, jak se později psávalo - mnoho bych mohl dosvědčit, jak otec Jiří statečně a diskrétně spolupracoval s námi "podzemníky" a hodně věcí bychom bez něho nemohli vykonat.

Velmi typický byl jeho výrok, že ze všech církevních obřadů nejraději pohřbívá, protože tehdy má už radostnou jistotu, že ten člověk spočívá v Boží ruce, zatímco při křtu, svatbě či kněžském svěcení se nemůže ubránit starosti, zda to "ten dotyčný" nepokazí. A on se za zavřenými dveřmi svých žertů skutečně trápil, staral, živě zajímal a v modlitbě bojoval o naději, že i ti, jejichž cesty se všelijak pokřivily, nakonec najdou cestu k Boží lásce a milosrdenství. Jako málokdo dovedl lidi právě v těch nejkomplikovanějších životních zauzleních povzbudit a potěšit - a někdy i terapeuticky ostře vyplísnit. Sekl-li někdy v zápalu svého temperamentu slůvkem vedle, budiž mu to nastokrát odpuštěno! On sám velmi věřil v nekonečnou kapacitu Božího milosrdenství: "Je dobře, že si lidi ani nedovedou představit, jak strašně je Bůh milosrdný, protože by pak, potvory, na to milosrdenství hřešili a nakonec skutečně přišli do pekla", říkával mi nejednou.

V době, kdy se u nás ještě povětšinou teoreticky, vzdáleně a opatrně diskutovalo o ekumenismu, liturgické obnově či dialogu církve s nevěřícími, on už tyto hodnoty koncilu přesvědčivě žil a praktikoval je, aniž by o tom příliš mluvil a na řeči o svých zásluhách vždy odpovídal nějakou peprností. Proto brzděme velká slova a cudně skryjme své city i teď, kdy tento "hubatý kněz" moudrého a jemného srdce odešel ke svému Otci do nebeské skrytosti. Odešel tiše a zavřel za sebou dveře.

Psáno pro Perspektivy, přílohu Katol. týdeníku, Leden 2004