P r o s l o v y   a   k á z á n í

CELOEVROPSKÁ KONFERENCE „ČLOVĚK – CESTA PRO EVROPU“

Dovolte mi nabídnout krátkou meditaci na jeden biblický motiv. Mají-li sekulární humanismus a křesťanský humanismus spolu žít a spolupracovat v Evropě budoucnosti, musí nejprve oba poznat a uznat, že jsou bratři, kteří se navzájem nutně potřebují, aby se doplňovali ve své různosti. Jsou bratry, protože jejich společná matka je Evropa, jejich společní prarodiče jsou biblická víra a moudrost antiky a jejich společným otcem je osvícenství – vždyť po něm zdědil sekulární humanismus adjektivum „sekulární“ a po něm se současný křesťanský humanismus nazývá humanismus.

Potřebují se navzájem, jako se potřebovali dva bratři, o nichž vypráví Ježíš ve svém nejznámějším podobenství. Tam starší bratr reprezentoval řád a mladší svobodu. Mladší bratr ve své touze po absolutní svobodě anticipoval smrt otce /“smrt boha“?/, vzal své dědictví a vydal se do ciziny. Když ztroskotal, vrací se zpět – motiv jeho obrácení není nijak ušlechtilý, má prostě hlad a je nyní ochoten vyměnit postavení syna za roli otroka. V tom klíčovém okamžiku otec nepodlehl pokušení zahrnout ho výčitkami a triumfovat. Kdyby na uvítanou řekl: „teď se konečně ukázalo, kdo měl pravdu!“ , tak by tím definitivně ztratil svého syna. Otec ho však svou velkorysou láskou přijal a tím vzkřísil a zachránil.

Týž okamžik byl vzácnou šancí pro obrácení i druhého syna: kdyby podobně přijal svého bratra, nastal by skutečný happyend: oba by pochopili, že stejně jako svoboda bez řádu vždy nakonec ztroskotá, tak i řád nemůže žít bez svobody. Starší bratr však není schopen bratra přijmout jako bratra, zahrne otce výčitkami a projevy žárlivosti a svého bratra nazývá „ ten tvůj syn“ : Když přijde tento tvůj syn, který prohýřil svůj majetek s prostitutkami..“ /Mimochodem: o prostitutkách v tom příběhu nebyla řeč, je to zřejmě typická vlastní sexuální fantazie zbožných, projikovaná na ty druhé/. A otec staršího syna v odpovědi nazývá „dítě“ – ano, zatímco mladší syn nejen skrze svou odvahu vydat se za dobrodružstvím a skrze své ztroskotání, ale především skrze své obrácení a přijetí se stal dospělým, starší bratr ve svém vzdoru zůstal infantilní a nezralý. Myslel jen na sebe, zůstal jako dítě kroužit okolo sebe a svých zájmů a svých přání, na budoucnost svého bratra nepomyslel. Jako Kain se i on necítil „být strážcem svého bratra“, necítil se být za něj odpovědný.

Jak aplikovat toto podobenství na vztah mezi dvěma syny Evropy? V pohledu křesťanů byl často sekulární humanismus vnímán jako nezdárný mladší syn, který se vydal za vidinou svobody do daleké země – a nyní očekáváme, že se po svém ztroskotání kajícně vrátí. Bezpochyby se sekulární humanismus v krajině, vzdálené křesťanské tradici a Bohu, zapletl s mnohými svody zla: vzpomeňme jen na ideologie sekulárních totalitních režimů XX. století.

Avšak chtějí se křesťané opravdu zbožnit s oním starším synem, který chce po matce Evropě, aby tyto své syny zahrnula výčitkami a je samotné pak vnímala jako své lepší, příkladné děti, které přece nikdy nezabloudili? Takovým postojem by křesťané ztratili Ježíšova ducha.

Přinejmenším v postkomunistické části Evropy si my křesťané musíme uvědomit, že i od nás bude vyžadována proměna srdce, metanoia. I my jsme byli na desetiletí - často proti své vůli – vrženi „daleko od domova“. I my jsme tam prožili svá dobrodružství a mnozí zažili i svá ztroskotání; i řada z nás – jak nyní vychází najevo – se zapletli se silami zla a nedokázali odolat nejrůznějším svodům. Jsme nyní už dostatečně dospělí?

Myslím, že největší zkouškou zralosti nás křesťanů bude nyní naše schopnost vidět v sekulárních humanistech dneška nikoliv své nepřátele, nýbrž své - byť často rozhněvané a ne vždy příjemné – bratry. Podobně to však platí i pro druhou stranu. V historii našich vzájemných vztahů – vyznavačů křesťanství i sekularismu - jsou mnohé jizvy, křivdy, nedorozumění, vzájemná zklamání a konflikty, přetrvávají mnohé předsudky, obavy a podezírání. Ale nyní není čas na výčitky, nýbrž čas k obrácení a hledání vzájemné kompatibility.

Tak jako svoboda a řád patří nutně k sobě, tak k sobě patří víra a pochybnost /kritické myšlení/. Jsou to bratři, kteří se musí vzájemně doplňovat a korigovat. Víra bez kritických otázek by se změnila v nudnou a neživotnou ideologii, infantilní bigotnost nebo ve fundamentalismus a nebezpečný fanatismus. Pochybování a kritické myšlení bez etických a spirituálních impulsů, vycházejících ze světa víry, by se změnilo v neplodnou zahořklou skepsi nebo v cynický pragmatismus.

Lávka, po níž nyní kráčíme z komunistické minulosti do budoucnosti sjednocené Evropy, je velmi úzká a propast pod námi je příliš hluboká a nebezpečná na to, abychom se my, zastánci dvou verzí humanismu, na ní vzájemně potýkali: musíme se naopak vzájemně podpírat a pomáhat si. První velký společný úkol, který leží před námi jako výzva k přemýšlení, ale i k praktickým činům, je vyřešit otázku, jak společná loď Evropy může proplout mezi Scyllou náboženských a nacionálních fundamentalismů a Charybdou podobně intolerantního sekularismu.

Možná, že vyznavači sekulárního humanismu a křesťanského humanismu z těch  zemí, kde prožili společnou zkušenost s totalitním režimem /byť často zakoušenou a vnímanou z různé perspektivy/ by měli ve vzájemném dialogu právě tuto společnou zkušenost využít – a přispět tak k hlubším vztahům obou bratří v celé rodině Evropy. Jsme totiž za sebe vzájemně odpovědní.