P r o s l o v y   a   k á z á n í

KVĚTNÁ NEDĚLE

Iz 50.4-7
Flp 2,6-11
Mk 14, 1 - 15,47

Hosana Synu Davidovu

"…a před vchod do hrobky přivalili kámen." Tak měl skončit tento příběh, tento život. A my se po dvě tisíciletí vždy v tento týden v roce k tomuto příběhu vracíme, abychom vyznali svou naději a svou víru, že ten příběh tím neskončil. Že pokračuje dál - a pokračuje i v našem životě. Velikonoční svátky nám každoročně otvírají příležitost pochopit o trochu hlouběji, co to pro nás znamená vstát z mrtvých, vejít do života, následovat Krista - všechna ta velká slova, která někdy už bezmyšlenkovitě opakujeme.

Stojíme v bráně velikonoc; dnešním dnem vstupujeme do Svatého týdne. Květná neděle má jakoby dvojí tvář. Průvodem s ratolestmi na počátku dnešní liturgie si připomínáme si radostný okamžik, kdy za Kristem kráčí zástupy plné jásotu, mávají ratolestmi, prostírají mu na cestu pláště, volají Hosana Synu Davidovu. Mnozí v něm vidí onoho vytouženého mesiánského krále, který přišel, aby vytrhl Izraele z rukou okupantů. Vyjadřují mu svou důvěru a své sympatie. Zdá se, jakoby celý Jeruzalém kráčel v onom zástupu, který volá Hosana. Zdá se, že vítězství je blízko.

Ale pak čteme pašije. A z jejich líčení vidíme, jak jsou nálady zástupů vrtkavé; v ústech mnohých se během několika dní Hosana změní v Ukřižuj. I o učednících, kteří byli tak plni nadšení a ujišťovali ho, jak za ním budou stát, bude řečena snad nejsmutnější věta Nového zákona: Tehdy ho všichni učedníci opustili a utekli. Ježíš pije pohár samoty a utrpení, zrady a zloby, která se na něj vylévá. A přece ten příběh nekončí slovy: "a před vchod do hrobky přivalili kámen", jak jsme dnes slyšeli v Markově líčení, ani větou "zapečetili hrob a postavili stráž", kterou čteme v pašijích Matoušových.

xxx

Ano, my to už víme: vítězství je blízko - ale docela jiné, než si představovaly rozjásané zástupy v jeruzalémských ulicích. Dalo by se říci, že na počátku a na konci tohoto týdne slaví církev dvojí Kristův "triumf".

Dnes, na Květnou neděli, ten "světský", okázalý, viditelný, připravený lidem Jeruzaléma; zároveň však pomíjivý jako jarní vánek. A příští neděli si připomínáme ten druhý "triumf", který připravil Bůh - vítězství nad hříchem a smrtí. Tento triumf je tak nenápadný, jak jen nějaká událost může být. Děje se beze svědků - jen noc, zpívá se v hymnu Exultet, směla znát čas a hodinu, kdy Pán vstal z mrtvých. Je vystavena všem pochybnostem od prvé chvíle až po naše dny. Nikdo není žádným vnějším důkazem nucen uvěřit, že nešlo o podvod učedníků či vidiny hysterických žen. Avšak ti, kteří věří, že Kristův příběh neskončil zapečetěním náhrobního kamene, v tomto druhém, tichém vítězství vidí něco, co se netýká jen Krista, nýbrž co je rozhodující bitvou ve válce dobra a zla, která prostupujeme celými dějinami lidského rodu.

A mezi těmito dvěma nedělemi, v celém Svatém týdnu a zejména ve Třídenní, které je nejvnitřnější svatyní církevního roku, se před námi znovu rozvírá příběh, který je podstatný pro naši víru.

xxx

Text velikonočního příběhu, zapsaný v evangeliích, je jako kresba, vyrytá na skle. Můžeme se snažit dívat skrze to sklo do událostí dávné minulosti, nebo se můžeme podívat na ten příběh prostě tak, jak nám předkládají texty Nového Zákona. Anebo v tom skle můžeme také uvidět svou vlastní tvář.

Je to příběh, který se uchází o naší víru. Co znamená uvěřit tomu příběhu? To znamená dotknout se jeho pravdy. Mnozí lidé si myslí, že uvěřit, přijmout tento příběh jako pravdivý, znamená být přesvědčen, že co nejpřesněji odpovídá těm historickým faktům dávné minulosti. Ale o to přece vůbec nejde! Taková víra by nás asi těžko spasila.

Jistě, je velmi důležité, že se to stalo - že tento příběh se týká událostí, ukotvených v lidských dějinách a není jen souborem "věčně platných idejí", převlečených do mýtického vyprávění. Ale marně bychom od evangelií požadovali přesný a nestranný protokol o tom, jak se to stalo. Co máme před sebou, není chladný záznam kronikáře, nýbrž čtyři vášnivě zaujaté výpovědi, které už mezi sebou lze velmi obtížně harmonizovat. Kdyby Pilát napsal o tom všem svou zprávu, byla by to zřejmě velmi odlišná výpověď. Před několika lety vzrušil veřejnost kontroverzní film, který byl vlastně jakýmsi pokusem vylíčit velikonoční události - a Ježíšův život vůbec - optikou Jidáše, z perspektivy úplně jiné, než byla perspektiva Janova, Petrova či Markova a v tom byl ten film bezesporu podnětný.

Asi bychom měli rezignovat - podobně jako většina dnešních badatelů - na pokusy rekonstruovat "skrze sklo" přesný průběh událostí dávné minulosti; asi bychom neměli brát příliš vážně knížky, které jsem sám kdysi nadšeně hltal, které ve stylu "A Bible má přece pravdu" se snaží z biblických výpovědí a různých archeologických poznatků sestavit jakousi reportáž z Jeruzaléma před takřka dvěma tisíci lety. Pravda biblického textu leží jinde, než v co nejpřesnějším popisu průběhu dávných dějů, leží mnohem hlouběji.

Vezměme nejdřív prostě biblický text tak, jak nám jej tradice církve předala, se všemi napětími a odlišnostmi výpovědí jednotlivých autorů; nikdy se je nepokoušela zastírat či cenzurovat. A spíše než o pohled skrze text do dávné minulosti, pokusme se v tom textu jako v zrcadle vidět naši dobu, náš život, naši tvář. Úkon víry, o nějž se ten text a příběh v něm zaznamenaný uchází, spočívá podle mého nejhlubšího přesvědčení v pochopení, že my sami jsme součástí tohoto příběhu. Že ten příběh se netýká jen něčeho, co se dávno stalo, co již odeznělo a my si to jen pietně připomínáme.

To, že jsme my sami vtaženi do toho příběhu, že pokračuje v nás, je důvod, proč každý rok znovu slavíme Velikonoce. Vždyť my se přece měníme, zrajeme - a potřebujeme znovu pohyb našeho života konfrontovat s tímto příběhem, a možná ho ve světle našich pokračujících zkušeností a našeho zrání nově a hlouběji pochopit. Jinak by stačilo, abychom si ten příběh přečetli jen jednou - víme už přece, "jak to dopadne" - a mohli bychom si odbýt Velikonoce jednou provždy. Ale nakolik jsme živí lidé, lidé na cestě, tak máme možnost vždy znovu a nově zakoušet i živost tohoto příběhu. Což jsme - alespoň někteří z nás- neudělali už sami tu zkušenost, že jsme během svého života rozuměli velikonočnímu příběhu různě, že se nám postupně stále víc otvírá?

xxx

Kdosi mi s úšklebkem řekl, že mu velikonoční liturgie připadá "jako divadlo", a jiný ji zas ze stejného důvodu pochválil, že je taková "akční" - chodí se v průvodu, jednou se nesou ratolesti, podruhé svíce, kleká se před křížem, kropí vodou.. Oběma bych doporučil útlou, krásnou a hlubokou knížku Romano Guardiniho Liturgie jako hra. Ano, k plnému slavení Velikonoc patří nejen soukromé rozjímání nad texty pašijí, nýbrž i účast na velkolepé posvátné hře velikonoční liturgie. Hra je jednou z nejúžasnějších a nejdůležitějších věcí v lidském životě. Na rozdíl od práce, která má vždy nějaký vnější cíl, je užitečná "k něčemu", hra, jak upozorňuje Guardini, má svůj smysl sama v sobě. V posvátné hře liturgie se odehrává něco, co se hluboce a bezprostředně týká našeho bytí.

Pokusme se letos co nejplněji vejít do dramatu velikonoc - ano, se všemi dramaty našeho osobního života, která třeba právě prožíváme, anebo s tím, co se děje kolem nás a co dramatičnosti vůbec nepostrádá. Carl Gustav Jung doporučoval svým klientům, kteří hledali smysl svých snů, nebo i svých problémů bdělého života, metodu "amplifikace" - vzít to, čemu chci porozumět, jako fragment, jako kamének, který vložím do kontextu nějakého "velkého vyprávění" - a právě z toho kontextu se mi nakonec zjeví smysl toho, čemu jsem nemohl přijít na kloub. Vezměme tedy své "kaménky" a vejděme do příběhu Svatého týdne. Právě znovu začíná. Amen

duben 2003
(Publikováno v knize Oslovit Zachea, nakl. Lidové noviny, Praha 2003)