R o z h o v o r y
MŮJ NEVĚŘÍCÍ PARTNER
Proč si dnes tak často věřící berou nevěřící?
Tak první odpověď vychází ze statistik: „věřících“ ubývá, nejsou tak snadno „k dostání“. Za druhé: mezi věřícími a nevěřícími nestojí tak silné zdi jako kdysi. I dříve jistě platilo, že v každém věřícím je kousek nevěřícího a v každém nevěřícím kousek věřícího, ale dnes je většinou to „prolínání světů“ daleko intenzivnější. Už málo věřících žije v kulturním ghetu, většina je (ať si to uvědomuje či ne) silně ovlivněna sekulární mentalitou, především vlivem médií. Ale také „nevěřící“ - hlavně díky názorové pluralitě v mediální kultuře – mnohdy vědí o pestrém náboženském světě víc než dřív a alespoň něco z toho do jejich povědomí pronikne; často i nevěřící alespoň něco či někoho z náboženského světa „uznává“. Ve škole, sousedství a v práci se běžně stýkají a přátelí věřící s „nevěřícími“ a vzájemným stykem se do určité míry zvyšuje tolerance a zeslabují předsudky( i když existují také traumatizující zkušenosti, které si pak někdy lidé zobecňují).
Čím může být věřící od svého „nevěřícího“ partnera obohacen a v čem může být naopak věřící pro toho druhého inspirací?
Na úplně každém člověku nás může něco inspirovat, každý nám může být v něčem příkladem – přinejmenším odstrašujícím.
Ale především nelze mluvit o „věřících“ a „nevěřících“ abstraktně, jako by to byly jednolité bloky, jedni v červeném a druzí v modrém dresu. Stejně tak nelze obecně odpovědět na otázku, zda si má či nemá věřící brát nevěřícího. Pod pojmem nevěřící je obrovsky pestrá škála – od „anonymního křesťana“, který je nám hodnotově nesmírně blízko a jen díky třeba rodinným okolnostem nepoznal církev v podobě, která by pro něj byla věrohodná – až po militantního ateistu či člověka úplně ignorujícího duchovní dimenzi života.
Ale podobně je tomu i u „věřících“ – i tam najdeme lidi od úzkoprsého nesnášenlivého fanatika po člověka, jehož víra dýchá láskou a otevřeností a který je schopný zralé úcty ke všem opravdovým hodnotám, byť by vyrostly daleko za viditelnými hranicemi církve. Snad každý z nás zná nějakého „nevěřícího“, kterého si váží víc než některých „soukmenovců“ – a hodně ateistů zas poznalo alespoň jednoho dobrého, věrohodného křesťana.
Co nejčastěji podceňují věřící při vstupu do takového svazku?
Tři věci někdy podceňují:
- to, že partner je někdy „tolerantní“ jen ze zamilovanosti a proto, že chce druhého získat, ale ve skutečnosti si názoru druhého (a tím i jeho osobnosti) málo váží.( Často se to ukáže na tom, zda nevěřící partner je ochoten respektovat postoj křesťana k otázce předmanželské sexuální zdrženlivosti)
- to, že náboženské rozdíly se mohou stát municí v konfliktech, která často mají úplně jiné skryté příčiny.
- to, že se včas nedohodli ve věci návštěvy kostela a zejména výchovy dětí.
Úhrnem: jistě je to neocenitelný poklad, když si manželé jsou blízcí nejen v oblasti tělesné a duševní, ale i duchovní, když se například mohou společně modlit a nekonfliktně vychovávat děti. Ale „stejnomyslnost“ v náboženské oblasti ještě sama o sobě není zárukou šťastného manželství – i tady platí scholastická zásada, že „milost předpokládá přirozenost“.
Tento rozhovor byl otištěn v Katolickém týdeníku v březnu 2007