R o z h o v o r y

ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK, SRPEN 2011

Na tuto otázku by snad mohli lépe odpovědět moji zahraniční čtenáři a vydavatelé či grémium evropských teologů, kteří mne překvapili nečekaně vysokým uznáním. Pokud jsem však s nimi v kontaktu a sleduji zahraniční recenze mých knih, myslím, že oceňují na mé tvorbě hlavně tři věci. Zaprvé, prý se mi podařilo obnovit důležitou tradici teologických esejů, která po slavných průkopnících, jako byl Chesterton, C.S. Lewis či Romano Guardini je dnes zanedbaná – v náboženské literatuře najdeme dnes především buď úzce specializované akademické monografie, které však mimo okruh specialistů nikdo nečte, anebo lidové „zbožné čtení“, které zas má omezený dopad. Žánr eseje je velmi náročný: pokouší se spojit myšlenkovou hloubku s krásou literárního jazyka, oslovit přemýšlející lidi i mimo okruh specialistů a v případě teologických esejů i řadu duchovně hledajících i daleko za viditelnými hranicemi církví. Zadruhé, v době, kdy „ubývá věřících“ (ve smyslu lidí plně „zabydlených“ v tradičním prostředí) i přesvědčených ateistů, ale rychle roste počet „hledajících“ , jsem prý autorem, který právě tyto hledající dokáže oslovit a nabídnout jim poklady křesťanské víry novým a neotřelým způsobem. Zatřetí: v době, kdy v mnoha zemích roste konflikt mezi primitivním náboženským fundamentalismem na jedné straně a agresivním sekularismem a „novým ateismem“ na druhé straně a Evropa se zmítá mezi těmito dvěma extrémy, snažím se naplnit naléhavou výzvu Benedikta XVI. najít „novou alianci mezi kritickým rozumem modernity a sebekritickým křesťanstvím“. Ostatně takto pojmenovaný intelektuální dialog víy s agnosticismem nazval papež Benedikt XVI. hlavním úkolem církve v České republice. Proto také dva nejbližší papežovi žáci se rozhodli mou knihu prezentovat na letošním setkání papeže s jemu blízkými teology v Castegandolfu a doporučit jí jeho zvláštní pozornosti.

Mé knížky mohly vzniknout jen z naší české a z mé osobní zkušenosti. Mohly vzniknout tam, kde nestačí víra jako „dědictví otců“, kde tradice byla přervána, nelze na ni jen mechanicky navázat, je třeba „zajet na hloubku“. Zahraniční čtenáři také oceňují to, že nesu svou vlastní kůži na trh, že se nevyhýbám podat svědectví o své vlastní nelehké cestě víry, o kněžském životě v pronásledované „podzemní církvi“ a pak zas o zkušenostech z cest po šesti kontinetech a setkání s různými kulturami. Mé knížky také nemohly vzniknout jinde než v modlitebním tichu každoročních týdnů v poustevně, kde píšu dnem i nocí před vystavenou svátostí oltářní za neustálých modliteb, aby mi Pán vedl ruku a použil charismat, které mi svěřil, k dobru lidí, aby mne použil k tomu, co On sám chce nyní sdělit lidem naší doby.