R o z h o v o r y

ROZHOVOR PRO KATOLICKÝ TÝDENÍK (ZÁŘÍ 2010)

Guardini byl vždy mým velkým životním vzorem. Mezi našimi životními osudy jsou skutečně jisté zarážející analogie – věnoval se vysokoškolským studentům, přednášel filozofii náboženství na sekulárních univerzitách, v době totalitního režimu (nacistického) nesměl působit na univerzitě, psal knihy o spiritualitě a duchovní diagnóze doby, překládané do řady jazyků. Také Guardini – jeden z předchůdců 2. vatikánského koncilu - to neměl v církvi vždy lehké, měl zpočátku dost nepřátel a jednoznačné uznání ze strany nejvyšší církevní autority, jmenování čestným papežským prelátem, obdržel až po šedesátce. Guardiniho dílo, které mi srdečně doporučoval P.Reisberg, stálo u kolébky mé konverze, tento učitel několika generací evropských křesťanských intelektuálů,včetně současného papeže,mi otevřel srdce pro svět liturgie i duchovního života a inspiroval mne i stylem svých knížek – snažil se filozoficko-teologické otázky podávat stylem esejů, oslovujícím nejen úzkou obec specialistů.

Moji zahraniční čtenáři a odborná kritika oceňují hlavně čtyři věci: můj příspěvek k diskusi víry a nevíry, křesťanství a sekulárního humanismu, kde na rozdíl od klasické apologetiky ukazuji, že určité prvky ateistické kritiky lze integrovat a dokonce prohloubit jimi křesťanskou spiritualitu; mé úsilí prohloubit filozofické a teologické předpoklady dialogu křesťanství s ostatními náboženstvími ; můj poukaz k „eschatologické diferenci“ mezi nynější podobou církve a teologie a jejím eschatologickým cílem jakožto předpokladu tolerance a odmítnutí „triumfalismu“; můj pokus vymezit kulturní identitu Evropy jako vzájemné doplnění racionálně-kritické a náboženské tradice. V odůvodnění udělení Guardiniho ceny jsou uváděny i mé životní postoje, ale k tomu mi nepříslušní se vyjadřovat.

Jisté znepokojení – zvykl jsem si na spíš na roli „nezbedného mladíka“, provokujícího k myšlení i ke kritikám. Když člověk dostává po světě prestižní ceny, vycházejí mu knížky v řadě jazyků a dokonce se o nich píší doktorské práce na teologických fakultách, znamená to také, že je starý – dokonce si myslím, že by ode mne v tomto případě bylo slušné být už po smrti. Jistě rozpaky – opravdu se necítím být zralý na to, aby mé jméno bylo vyslovováno v jedné řadě s velkými evropskými mysliteli,vědci a umělci, kteří tuto cenu v minulosti obdrželi, včetně dvou nejvýznamnějších katolických teologů 20. století, Rahnera a kardinála Urse von Balthasara. Zadostiučinění – v Evropě jsme chápáni jako „nejateističtější národ“, tedy nábožensky zanedbaný, který v této oblasti nemůže Evropě nic nabídnout, naše věci se prakticky nepřekládají, hlas našeho křesťanství není v Evropě moc slyšet. A skutečnost, že tato prestižní evropská cena nyní poprvé poputuje do naší vlasti – a že tento podzim vycházejí mé knížky hned v sedmi různých jazycích – může přispět k tomu, že naší zemi a naší křesťanské kultuře bude více nasloucháno. Čeští teologové, kteří byli mými učiteli, strávili nejproduktivnější léta života v žalářích, měli minimální možnosti publikovat, být v kontaktu se soudobým evropským myšlením. Já se snažím na ně navazovat, zhodnocovat i jejich zkušenosti víry a toto ocenění chápu také jako ocenění pro ně.

(rozhovor vedl Jan Paulas, publikováno zkráceně v Katolickém týdeníku v říjnu 2010)