R o z h o v o r y

ROZHOVOR S ANDREOU ZUNOVOU PRO MAGAZÍN PRÁVA V KVĚTNU 2002

Matka nevěděla, že jsem kněz

Andrea Zunová

"Měl jsem skvělé rodiče a tak mi občas napadá, že jsem snad také mohl být pozorným manželem a dobrým otcem. Ale dobrovolně jsem si zvolil příliš náročné poslání, než aby se dalo skloubit s rodinným životem. Pracuji často víc než osmnáct hodin denně, snažím se maximálně věnovat druhým, často přednáším po republice a v cizině, o prázdninách zas většinou studuju a píšu. Vydělávám velice málo.Tím vším by vlastní rodina určitě trpěla. Mám však blízké vzácné lidi, necítím se osamělý" , říká Halík.

Dodává, že i když je životní cesta, kterou si zvolil, spojena s určitou obětí, typ práce, kterou koná, považuje za důležitý.

Podle svých slov byl Halík vychován v nevěřícím prostředí a jeho cesta k víře byla poměrně složitá. Na střední škole dospěl k filozofickému pojetí náboženství, na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pak vystudoval sociologii a filozofii. "Kolem roku 1968 jsem poznal řadu statečných a vzdělaných kněží, kteří byli pro víru perzekvováni nacisty i komunisty a přesto si zachovali vnitřní pokoj, humor a laskavost ke všem. Skrze ně jsem objevil úplně jinou podobu církve a kněžství, než jakou podávala tehdejší propaganda. Oficiální seminář byl tehdy pod kontrolou STB, pro mne tehdy zbývala jen podzemní cesta tajného studia, tajného vysvěcení, riskantní "práce v ilegalitě", takže ani moje matka nevěděla, že jsem kněz. Nepředpokládal jsem, že se někdy dožiju svobody církve, spíš jsem počítal s tím, že podle paragrafu o "maření státního dozoru" skončím vězení a samozřejmě jsem nechtěl, aby moje stará maminka žila předem ve stálých obavách."

Na otázku, co tomu jako nevěřící říkala, odpovídá, že "oba rodiče se nedožili roku 1989, takže jsem jim to do jejich smrti nemohl říci. Ale jsem přesvědčen, že mateřské srdce vždy ví mnohem více, než je naplno vysloveno. U nás doma všechny názorové rozdíly překlenovala láska a úcta k přesvědčení každého člověka. Rodiče věděli, že bych se nerozhodl pro nic nečestného a stejně bych se od toho nedal odvrátit."

Tomáš Halík měl vždy civilní povolání. V letech 1972-1989 nesměl působit na vysoké škole, pracoval jako podnikový sociolog Chemoprojektu Praha, poté jako psycholog na Institutu ministerstva průmyslu a po zásahu STB jako psychoterapeut alkoholiků a narkomanů na protialkoholní klinice. Za důležitý moment svého života považuje upálení Jana Palacha, který byl jeho kolegou na filozofické fakultě.

"Hluboce mě oslovilo, že Jan byl ochoten obětovat život, aby lidi probudil z morální letargie, a tak jsem hledal také cestu, jak bych obětoval svůj život - ne tím, že bych ho zmařil, ale tím, že bych ho naplnil službou druhým. Chápal jsem kněžské poslání také jako duchovní a mravní zápas s totalitním režimem."

V osmdesátých letech byl blízkým spolupracovníkem kardinála Tomáška, se kterým se snažil působit na církev, aby se "nestarala pouze sama o sebe, nýbrž pomáhala mravní obrodě celé společnosti. Aby se snažila o otevřenost a spolupráci mezi různými církvemi a duchovními proudy."

Halík tvrdí, že se pro tyto postoje dostal do konfliktů s některými lidmi v církvi, zejména s vedením katolické teologické fakulty. "Tyto trpké zkušenosti mne přivedly k tomu, že se v církvi angažuji pouze na poli duchovní péče studenty a více času a energie věnuji vědecko-pedagogické práci na Filozofické fakultě, vedení České křesťanské akademie, na poli mezináboženského dialogu a v občanské sféře."