U k á z k a   z   k n i h y    C o   j e   b e z   c h v ě n í,   n e n í   p e v n é

JAPONSKÉ PROCITNUTÍ: KOÁN PRO DOBU PO PÁDU ZDÍ

kapitola třetí

Nebyl to déšť, jemně bubnující na rákosovou stěnu, oddělující mou "celu" od vnitřní zahrádky kláštera, ani cikády, které právě zahájily své ranní chóry; byl to spíš nějaký mocný snový impuls, který mne prudce vypudil z lůna spánku do probouzejícího se dne. Bylo to tak mocné a náhlé, že mi trvalo značnou chvíli, než jsem si uvědomil, kde vůbec jsem a jak jsem se tu ocitl. Ne, to už není sen: jsem opravdu v Japonsku, včera jsem přistál na letišti v Ósace a doputoval sem, na posvátnou horu Hiei nad Kjótem, pokrytou kláštery, které uchovávají nejstarší a nejvznešenější tradice japonského buddhismu. Jsem ubytován v malé poustevně jednoho z těchto klášterů, strávil jsem zde právě první noc; je počátek srpna 1998, dva měsíce po mých padesátinách.

To, co jsem si nejasně uvědomoval, byl celý ranec vnitřních problémů, které jsem už několik let vláčel s sebou a přivezl si je i sem. V přetlaku každodenních aktivit jsem byl schopen na ně zapomenout, ale vynořovaly se vždy, kdy jsem měl několik vzácných hodin klidu a usebrání - jako včera při dlouhém letu z Evropy a v noci před usnutím na tomto podivuhodném místě, víc než tisíc let prozařovaném kontinuální meditací, tichým, nikdy nepřerušeným duchovním úsilím.

I mé problémy byly duchovního rázu, měly však důsledky ryze praktické, týkající se toho, jakou cestou se mám v dalším běhu života dát: mystika - nebo politika? Kostelní pulpit - anebo univerzitní katedra? Katolictví - anebo velká ekuména světových náboženství? Vita activa - anebo vita contemplativa ?

Po léta jsem cítil, jakoby ve mně žili dva lidé. Jeden je vždy vášnivě ponořen do toho, co právě konám, druhý to sleduje s nadhledem a odstupem. Jeden tíhne k životu kontemplativnímu, duchovnímu, filozofickému a náboženskému, druhý k životu aktivnímu, veřejnému a politickému. Jeden je duchem blízký mystikům, druhý kritický religionista, jeden je upřímný a rozhodný křesťan, druhý bratr všech skeptiků a blíženec hledačů ve všech náboženstvích světa. Pánbůh mi dal jeden dvojsečný dar: schopnost vidět každou věc hned od počátku jakoby z několika stran, několika úhlů pohledu zároveň. I na náboženství i politiku, na život veřejný i život víry, se stále dívám jaksi zároveň zevnitř i zvnějšku, z hloubky vlastního prožitku, ale i z kritického, reflexivního odstupu. V řadě diskusí jsem se přistihl, že nejen rozumím argumentům a postojům obou disputujících stran, ale jsem schopen se zároveň vcítit do obou a jsem v zásadě připraven dát oběma zapravdu. Činilo to můj život jistě zajímavějším a mé vnímání barevnějším a citlivějším, ale představovalo to také vždy hroznou zátěž, kdykoliv jsem se musel jednoznačně rozhodnout a zaujmout stanovisko.

Napadlo mne: nebyla právě tato starost - aby žádné hledisko nebylo předem vyloučeno, aby se ze složitého celku nic neztratilo - tím, co kdysi vedlo Fridricha Nietzscheho k tomu, aby provokoval zbožné, morální a vzdělané lidi své doby, aby se pokoušel Apolona, symbol rozumu a dobra, i Ježíše Krista, jak jej představovaly církve jeho doby, vyvažovat Dionysem, aby doplňoval "logiku dne" tancem a touhou noci, neboť v noci je "svět hlubší, než jak dni se kdy zdál"? Někteří lidé za všech poměrů bytostně tíhnou k opozici, protože se nejvíc obávají nadvlády jednostrannosti. Bojí se zmrtvění onoho pohybu ducha a života, který podle jejich přesvědčení teprve umožňuje jakékoliv pravdě vznášet nárok na to, být pravdou pro nás, pravdou živoucí. Jak dobře jim rozumím!

Kdybych v té ranní chvíli v japonské poustevně měl nějak pojmenovat ono klubko otázek a napětí, která jsem v sobě cítil, asi bych zmínil svůj vztah k církvi, k církevním sporům, jistě také vztah křesťanství k jiným náboženstvím a v neposlední řadě vztah náboženské a politické oblasti.

Jeden z hlavních důvodů, proč jsem si za svůj duchovní domov zvolil katolickou církev, bylo to, co stále zdůrazňoval Josef Zvěřina: hlavním principem katolicismu je "nejen, ale i" - nejen svoboda, ale i milost, nejen milost, ale i svobodná vůle; nejen Bůh, ale i člověk, nejen člověk, ale i Bůh.. Fascinovaly mne dějiny církve, ono drama srážek protikladů, z nichž se křesala dogmata. Miloval jsem dogmata, když jsem o nich přemýšlel v kontextu sporů, z nichž vznikala - připadaly mi jako kusy lávy, ještě svítící a rozžhavené pohybem Ducha v dějinách, z kterého se rodila. Bylo mi k smrti líto seminaristů, kteří se je učili bez onoho dramatického dějinného kontextu, jako poučky v kursech marx-leninismu nebo "politického školení mužstva" v bolševických kasárnách. Bylo mi líto lidí, kteří papouškují převzaté fráze o katolické církvi a nikdy neokusili její vnitřní krásu a fascinující rozmanitost.

V posledních letech však ve mně narůstal poněkud ambivalentní postoj k vlastní církvi. Ano, mohu upřímně říci, že miluji katolickou církev, její liturgii, bohatství spiritualit, celé její světci prozářené i krví potřísněné dějiny, její paradoxnost; obdivuji v mnohém jejího současného papeže a mám v ní přes množství nepřátel také pár skutečných přátel, bratří a sester. Avšak s její současnou podobou v Čechách je mi těžké, často přetěžké se plně ztotožnit. Opustilo mne už pokušení chtít ji reformovat a obnovovat, v té věci jsem hodně rezignoval a "poodstoupil". Nemám vhodnou povahu být rebelujícím církevním disidentem. Nechci českou katolickou církev nikdy opustit a zradit, pracuju v ní a pro ní; ale - další paradox - cítím-li se někdy v církevním prostředí doma, je to skoro vždycky v cizině.

Čím déle jsem sledoval zápas mezi "liberály" a "tradicionalisty" v církvi, tím mi bylo zřejmější, že se nemohu plně ztotožnit ani s jednou z těchto stran. Srdcem jsem spíš "liberál", miluji svobodu, otevřenost, vnitřnosti se mi svírají hněvem, když někdo chce mocensky umlčet něčí právo žít, přemýšlet a vyjadřovat se podle vlastního svědomí. Intelektuálně je mi však cizí povrchní rétorika většiny "progresistů" a těším spíše z četby inteligentních neokonzervativců, mezi nimiž - hlavně v Americe - mám řadu cenných přátel. S českými a moravskými katolickými konzervativci jsem býval často v konfliktech, ne však proto, že byli konzervativní, nýbrž proto, že mi připadali vesměs jen podivně zakyslí, těžkopádného a omezeného ducha, a tento smutný pocit, který jsem z nich měl, jsem nedokázal překonat či alespoň zdvořile skrýt. Avšak nejagilnější skupiny "progresivních katolíků" už také poznaly, že nejsem člověk jejich krevní skupiny a přestaly naštěstí ve mně hledat spojence.

Dalším zdrojem napětí byl pro mne ke vztah křesťanství s jeho nárokem na výlučnost a absolutnost a vztah k ostatním náboženstvím. Ta jsem postupně stále více poznával nejen prostřednictvím religionistických studií, ale z osobních kontaktů a cest. Ano, miluji Ježíše Nazaretského, věřím, že je Cesta, Pravda a Život, vyznávám s apoštolem, že je můj Pán a Bůh. Ale nikdo mne nepřinutí, abych od vyznání "křesťanství je pravdivé" přeskočil s mnoha křesťany k prohlášení: "pouze my máme pravdu."

Když jsem včera večer - a nebylo to poprvé - se společně s buddhistickými mnichy modlil v jejich svatyni, měl jsem snad psychologické zábrany, že bych tím někoho mohl uvést do zmatku, pohoršit ho a zavdat podnět ke klepům, že jsem "indiferentista", relativista a nevím co hrozného ještě; ve svatyni svého svědomí jsem však byl úplně klidný a bez výčitek. Věřím-li, že Bůh mé víry není bůžek lokální kompetence, ale všeobjímající absolutní Pravda, a věřím-li, že můj přítel mnich Jokajama s upřímným srdcem hledá pravdu a uctívá Nejvyšší tajemství podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, pak adresátem našich modliteb nebyli dva bohové, nýbrž Jeden - jakkoliv naše představy o něm mohou být odlišné.

Konečně velmi palčivou fasetou problému, který na mně ležel jako balvan, byl vztah duchovní služby a politické angažovanosti. Léta se snažím (jistě nedostatečně, ale přece) jít "duchovní cestou" a skoro bych řekl: nemohu jinak, táhne mne tam srdce. V mé spiritualitě i v mém srdci je určitě jistý "mnišský prvek". Kdykoliv přijdu do nějakého pořádného kláštera (anebo jen do míst, kde kdysi takový klášter stál), působím jako pes, který konečně našel stopu a radostně vrtí ocasem. Kdybych dneska stál před rozhodnutím, zda si zvolit cestu kněze diecézního nebo řeholního, řádového (a měl bych jenom tyto dvě možnosti), patrně bych si zvolil řeholi.

Přes toto upřímné vyznání mého bytostného tíhnutí k věcem duchovním, meditaci a "vita contemplativa" vím, že se právem svému okolí jevím jako člověk "totálně nasazený" pro věci tohoto světa, jako (někdy až odstrašující) příklad "vita activa", činného života. Od útlého mládí mne stejně jako filozofie, historie a náboženství zajímala politika. Po dlouhá léta byla mým světem především "paralelní polis" - disidentská subkulturu bytových seminářů, samizdatů i aktivit podzemní církve. Po listopadu 1989 jsem se dal zcela k dispozici kardinálu Tomáškovi a české církvi, nepřestal jsem však udržovat těsný kontakt s blízkými přáteli, kteří odešli do vysoké politiky, vládních funkcí a do různých politických stran a později jsem začal víc angažovat v "předpolí politiky", diskusních skupinách a občanských iniciativách politického charakteru. Žízeň po duchovním, kontemplativním životě na straně jedné a vědomí občanské odpovědnosti a stálý neutuchající zájem o politické dění na straně druhé bylo tedy dalším napětím, které občas hrozilo vybuchnout a povážlivě rozechvívalo vědomí mé vlastní identity, činilo mi obtíže dát jasnou odpověď na otázku, kdo vlastně jsem a oč mi v životě především jde.

xxx

Ve chvíli probuzení v japonské poustevně byly všechny tyto otázky ve mně bdělé, jakoby je už načechral silným vnitřním impulsem přerušený sen. A v tom - jako bleskem - přišla odpověď. Ne neslyšel jsem žádné "hlasy" a nezjevili se mi andělé ani bodhisatvové, a přesto to byl jasný "vnitřní hlas", který vyvěral z hloubky jako pramen - tak, jak jsem kdysi při silvestrovské modlitbě v pražské katedrále dostal první podnět k dílu Desetiletí duchovní obnovy.

Nemůžeš uniknout z napětí mezi těmito póly a bylo by marné se o to snažit, říkal vnitřní hlas. Nemůžeš si zvolit "jedno nebo druhé", nemůžeš nic z toho odmítnout, vytěsnit a odhodit, ale nesmíš to ani řešit nějakým kompromisem a polovičatostí. Jsi plně tím i druhým: jsi ukřižován mezi těmito protiklady - a to je přesně ono tvé nezastupitelné místo, na které jsi povolán a které nesmíš opustit. A pamatuj: věci, které se v pohledu s povrchu zdají být protiklady, v jádře jsou jedním.

Pak nastal veliký vnitřní pokoj, jas, úleva, jako bych se najednou uzdravil z těžké nemoci nebo setřásl nezvládnutelné břemeno. Poslední věta mi připomněla koán, který - jak jsem se včera dozvěděl - patřil k duchovním pokladům právě tohoto místa a který ovšem připomíná typický prvek orientální spirituality: věci zdánlivě dvojí, odlišné, protikladné, jsou v hloubce jedním.

Ano, dostal jsem "koán", o tom není pochyb - paradox, hádanku, na níž neexistuje běžná "logická odpověď". Hádanku, která poutá rozum, aby otevřela hlubší centrum náhledu; hádanku, která však musí být vyřešena, aby byl člověk propuštěn k další etapě své cesty. Vím, že nemůže být vyřešena "teoreticky" - na tento paradoxní úkol je třeba odpovědět životem: žít paradox, unést paradoxní charakter života…

xxx

Po více než roce se dostávám k předchozímu záznamu; od popsané události v japonské poustevně uplynuly víc než tři roky. I tady - v Oxfordu, kde mám před začátkem trimestru opět pár klidných týdnů k přemýšlení - se často vracím k tomu, co se vlastně tenkrát stalo.

Vzpomínám, že podobné pnutí mezi "osobností číslo jedna" a "osobností číslo dvě" u své matky i u sebe popsal ve svém životopise C.G. Jung. Jung viděl v odvaze nalézt a přijmout "druhého v sobě" nepominutelný krok na duchovní cestě. Považoval vzájemné vyvažování a integraci protikladů za nejvlastnější zákon pohybu duševní energie. Nazrálé a neřešené konflikty protikladů se někdy manifestují v podobě náhlých duševních erupcí, zhroucení, v podobě krizí, konfliktů, nemocí všeho druhu. Pokud však člověk v této krizi zbaběle necouvne, dostaví se později osvobozující katarze - je propuštěn do dalšího stupně lidského a duchovního zrání.

Jung sám prožil takové období těžké krize po konfliktu s Freudem, když si uvědomil, že už pro něj není cesta zpátky ke konvenčnímu křesťanství. To pro něj bylo beznadějně spojeno s postavou jeho slabého a nevěrohodného otce-faráře, a nyní a navíc rozchodem s Freudem ztratil svého náhradního "duchovního otce". Od této chvíle se teprve náboženství stává téměř obsesivním tématem prakticky všech jeho dalších větších prací. Co je však nejpozoruhodnější: Jung zpětně tuto svou osobní krizi identity pochopil jako jistou anticipaci světové krize, která o pár let poté zatáhla téměř celou planetu do války. Podle Junga lidská duše a svět, "mikrosvět a makrosvět", jsou fatálně propojené skutečnosti.

Neměl bych podobným způsobem promyslet onen "přetlak", který ve mně vyvrcholil ono ráno v japonské poustevně? Opravdu to tak dnes cítím: co děje v politickém "makrokosmu" vnějšího světa, je doprovázeno analogickým děním v mikrokosmu lidských duší, na rovině vědomé i nevědomé. Vztah těchto dvou oblastí má zřejmě charakter Jungem popsané "synchronicity", smysluplného zřetězení událostí, které nemají jedna k druhé vztah příčiny a následku. Vědomí lidí není "nadstavbou" či zrcadlem, v němž by se obrážely určující události politické a ekonomické povahy, ani změny světové politiky a ekonomie nejsou zas jen prostým souhrnem či mechanickým výsledkem toho, co se odehrává se na malých plošinkách individuálního vědomí jednotlivců. Jedno není příčinou druhého a přece tu stojí spolu a analogie mezi nimi musí být snad zřejmá každému vnímavému pozorovateli.

xxx

Kdybych měl najít nějaké jméno pro naši dobu, patrně bych volil výraz "čas po pádu zdí." Život mé generace osudově poznamenala dvě historická data, rok 1968 a rok 1989. Teprve s velkým odstupem si mnozí z nás uvědomili, co všechno ve světě znamenal rok 68, z něhož jsme většinou vnímali především dramatické domácí události kolem Pražského jara a ruské okupace. Zaujati tím, co se nás bezprostředně týkalo, jsme spíše jen okrajově zaznamenali studentské bouře v západní Evropě, vraždu Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho či eskalaci vietnamské války. Četli jsme především to, co na chvíli uvolnila domácí cenzura a jen velmi zprostředkovaně jsme vnímali kulturní mentalitu "druhého osvícenství", která kolem onoho roku začala vyzařovat z umění a filozofie. S odstupem času se mi zdá, jakoby se v oné touze setřást dosavadní pořádky a z plných plic se dosyta nalokat svobody, která tak rozdílným způsobem inspirovala zejména studenty na obou stranách "železné opony", se naposled nadechla evropská moderna, která od francouzské Velké revoluce dominovala Západu. To, že nám bylo kolem dvaceti, nás asi velmi vhodně disponovalo k intenzivnímu souznění s duchem doby, která šuměla a perlila jako mladé víno s příchutí všech půvabných radikalismů a postadolescentních naivit. Ten rok měl opojnou vůni počátků, ale byl daleko spíše koncem.

Po nedokončeném jaru přišla v naší zemi podivná morová doba, která nebyla tak krutá, ale také ne tak jasně průhledná jako mrazivá zima stalinismu padesátých let; neostalinismus dvacetiletí "normalizace" se spíše podobal blátivému marasmu podzimních plískanic, mám-li ještě chvíli vězet v povětrnostních metaforách. Ale zatímco jsme žili s ucpanými ústy a mnohými zablokovanými životními možnosti v oné "Biafře ducha", svět kolem nás nezůstával přešlapovat na jednom místě. Pamatuji si, jak jsem v roce 1969 sledoval přistání prvního člověka na Měsíci. Tenkrát jsme se radovali, a možná víc než z onoho úspěchu vědy, z jeho politického kontextu: byli jsme rádi, že na Měsíci zavlála jako první americká vlajka pruhů a hvězd, a ne rudá vlajka našich okupantů s jejich hvězdou, která už snad pro nikoho v naší zemi nebyla hvězdou naděje. Daleko později mi došlo, že tato událost má ohromný symbolický náboj, srovnatelný s Kolumbovým objevem nového kontinentu, a že podobně jako Kolumbův čin může být toto datum počítáno jako zrození nového věku. Můj přítel Radim Palouš nazval rok 69 počátkem "světověku"; teprve později jsem četl Teilhardovy teorie o "planetární době" a záplavu literatury o globalizaci a postmoderně. Jistě: politické turbulence osmašedesátého roku i přistání na Měsíci jsou nanejvýš symptomy, nikoliv příčiny zlomu - anebo v duchu jungovské synchronicity se tu spíš zviditelnilo cosi, co se současně hýbalo kdesi v hlubinných strukturách dějinného a duchovního pohybu? Zpětně viděno, vnímám v onom rozhraní dvou roků před prahem sedmdesátých let první "pád zdí".

Jako bychom se v létě 1969 náhle všichni společně podívali očima astronautů na naši Zemi z úplně nové perspektivy: přestali vnímat jen jednotlivé ostrůvky našich civilizačních domovů a uviděli planetu jako celek. Tentýž rok byl rokem objevení mikroprocesoru a tedy dalším krokem k ohromnému boomu informačních technologií, který možná víc než globální propojení trhů strhl oddělující hradby a vytvořil ze světa jedinou, složitě propletenou "agoru", přepestré tržiště zboží a idejí. Národy středovýchodní Evropy a s nimi i naše země vstoupily do tohoto hekticky srůstajícího světa naplno až pádem komunistického impéria před prahem devadesátých let. Jistě se opět nabízí souvislost mezi "pádem Berlínské zdi" a mezi oním prožitkem prolnutí světů, který vzápětí zakusilo velmi mnoho lidí. Dosud mám před očima tváře Berlíňanů, kteří si podávají ruce a padají do náruče nad troskami zdi, která nejvýrazněji symbolizovala onu "železnou oponu", po téměř půlstoletí chladně roztínající svět. Dosud cítím opojení z prvních svobodných cest na Západ a vůni prvních knížek a časopisů bez cenzury, dosud si dokážu vzpomenout na slastnou závrať z budoucnosti, jiskřící teď přísliby nekonečných možností a splnění snů, které jsme už ani neodvažovali dosnít.

xxx

Píšu tyto řádky v září prvého roku nového milénia, několik dní po vražedném útoku arabských teroristů na Spojené Státy. Do vznešeného klidu ještě opuštěné oxfordské koleje se ostře zařezávají znovu a znovu opakované záběry na řítící se mrakodrapy Manhattanu.

Už poněkolikáté mi tyto scény vyvolaly v paměti záběry padající Berlínské zdi. Je to zarážející asociace a zprvu se jí instinktivně bráním. Jde o události v mnohém protikladné - tehdy radost, nyní zděšení, tehdy průlom svobody, nyní její strašné ohrožení. Možná jediná obdoba je v tom - řekl jsem si, když jsem včera večer analyzoval tu svou zvláštní asociaci obou obrazů - že v obou případech padly hranice Západu.

Po pádu komunismu vstoupili do ještě poměrně vstřícné náruče Západu ti, kteří viděli v Západu symbol svých dávných kulturních sympatií a politických aspirací. Koho se události podzimu 1989 přímo netýkaly, mohl si říci, že se prostě rozšířil Západ: Francis Fukyama o pár let později dokonce ohlašoval "konec dějin": západní liberalismus zvítězil na celé planetě, není už nepřítele, opona šťastně padá!

Nyní udeřily do tváře překvapeného Západu síly, které jeho kulturu již dlouho vnímaly jako ohrožení a nyní se začaly považovat za dost silné k tomu, aby z obrany přešly do tvrdého útoku. Také zde padla zeď chladné distance: s výkřikem o velikosti Allaha a jedinečnosti jeho proroka pronikl silou a rychlostí západní techniky šíp nenávisti z afgánské pouště přímo do tepny atlantické civilizace. Náš svět je srostlý v radostech a nadějích, vášních a bolestech, úzkostech i zločinech. Není centrum a periferie. Všichni jsme v centru, všichni jsme na křižovatce. Všichni jsme přibiti na kříž paradoxů našeho světa.

xxx

Jedním z výsledků zhroucení zdí je zjevení paradoxní povahy skutečnosti. Čas zdí jistě napomáhal jisté ukázněnosti a přehlednosti myšlení. Vidíme, že na pád Zdi - kterému někdy říkáme "postmoderna" - mnozí reagují naopak budováním ještě pevnějších zdí ve svých myslích, aby se ubránili tomu, co pociťují jako ohrožující, všepohlcující víry chaosu. Od neotomistů po scientistické pozitivisty vidíme úprk ke korábům, které by nás zanesly zpátky k ostrovům jistot středověku a novověku. Ale tyto koráby už nejsou schopné plavby a oceán času je příliš rozbouřený.

Kdysi jsem se pokusil interpretovat Descartovo myšlení, které osudově poznamenalo moderní západní vnímání skutečnosti, jako obranu "světla rozumu" proti světu noci. Descartes podle vlastního svědectví psával v noci, také v polních leženích třicetileté války, která byla jakousi strašlivou a dlouhou chaotickou nocí, jež strašlivě zamíchala dosavadními politickými i náboženskými pořádky v Evropě. Ve svém metodickém pochybování si Descartes položil otázku, zda není možné, že by nás "nějaký zlý démon" mohl natolik zmást, že bychom považovali noční sen za realitu a bdění za sen. A teprve v této chvíli potřebuje Boha. Je třeba spolehnout na veracitas Dei, říká: dobrý Bůh přece nedopustí, abychom byli takto klamáni. Všimněme si dobře: funkcí Boha v Descartově systému je garantovat realitu dne oproti realitě noci.

Vždy se mi nad touto pasáží zdálo, že tato úvaha má co činit s Descartovým vnímáním doby, ve které žil. Otevřela se před ním a jeho generací noc hrůzy a on chtěl najít pevný ostrov, na němž člověk přemůže pochybnost, kterou taková doba přináší. Za jeho metodickou skepsí cítím ještě hlubší pochybování, které nutně musel přinést tehdejší čas otřesu všech jistot. Descartes našel svůj ostrov jistoty v lidském rozumném subjektu, v suverénním duchu, který pak všechno kolem, včetně stroje svého těla, může považovat za pouhý objekt, za vnější věc. Všichni známe jeho slavnou větu: "Myslím, tedy jsem". Bytí, jak ukáže později Heidegger, mělo pro Descarta především tvar "já jsem". Ovšem ono jsem (otázka lidské existence a její vztah k Bytí) se už nedotázaně skrylo za sebevědomým "myslím". Lidské kritické a pochybující myšlení - ne už intelectus scholastiků, ale ratio moderny - se postupně stane soudcem, před nějž budou předvedeny všechny skutečnosti na nebi i na zemi.

V téže hrůzné noci dějin žil náš Komenský a usilovně hledal cestu k jistotám z tohoto labyrintu absurdity. Podobně jako kdysi Augustin ve své době třeskutého pádu dějinných jistot zamířil své kroky do nitra, do Já, do lusthausu srdce. Tam našel svou jistotu, svůj Archimedův bod, svého Boha, tvář svého Vykupitele.

Noc, v níž žili Descartes, Komenský a také Pascal, byla osudovou nocí Evropy. Byla to noc, která zplodila zdi, rozdělila křesťanské svědomí, zničila "corpus christianorum". Místo církve jako všezahrnujícího mystického těla Kristova nastoupily "denominace" a posléze "-ismy". Řada křesťanských intelektuálů, kteří se odmítli vejít dovnitř těchto zdí a "-ismů" , katolicismů, protestantismů - počínající Erasmem Roterdamským - začala formovat "třetí cestu" křesťanství. Ta však později vplynula do osvícenství - mnozí, kteří se vydali touto cestou, vyměnili nakonec nejen zkompromitované církve, nýbrž i Boha samotného za světlo Rozumu, jemuž kdysi Descartes otevřel cestu k samovládě a soudcovskému stolci. Nadlouho zmizel v tichu zapomenutí varovný výkřik Pascalův, který proti cézaropapismu novověkého rozumu hájil "logiku srdce", myšlení v paradoxech a ohnivě živého Boha, který se liší od boha filozofů.

Bůh "v hranicích pouhého rozumu", bůh "rozumného náboženství", abstraktní bůh osvícenských deistů, který převládl v náboženském uvažování ve století, které následovalo po Descartovi, Komenském a Pascalovi, šustil papírem abstraktních spekulací, nepulsoval životem, byl školometsky suchý jako Kantův cop. Tento vrchní úředník mravnostní policie, bůh osvícenců, si už nezasloužil nic než onu ránu z milosti, kterou mu později uštědřili Feuerbach, Nietzsche a Freud. Škoda, že se mezi teology pozdní moderny nenašel nikdo, kdo by "mistry podezření" ještě za jejich života upozornil na to, že nepopravili Boha, nýbrž pomohli odstranit jen jeho novověkou karikaturu. Tento bůh osvícenství, který měl podpírat světlou, rozumnou a mravnou stránku života, byl už opravdu mrtev. Jeho agonie skončila na prahu dvacátého století; zdálo se, že se lidský rozum se natolik emancipoval, že tuto berličku a "pracovní hypotézu" už opravdu nepotřeboval.

Avšak dvacáté století, které liberální teolog Adolf von Harnack vítal ve své slavné novoroční řeči jako věk, v němž se konečně zasnoubí zbožnost, vědecký pokrok a humanita, přinesl noci ještě děsivější, než byla ta, do níž se dívali Descartes, Komenský a Pascal. V nocích dvacátého století zemřel následník a konkurent starého Boha - osvícenecký Rozum. Lidé přestali svět vnímat jako rozumný prostor. Nihilismus, "ten nejenepříjemnější host", kterého Nietzsche jako první zahlédl stát před prahem Evropy, vstoupil hlavními dveřmi.

Jan Patočka se ve své podivuhodné poslední knížce dovolává svědectví Teilharda de Chardin a Ernsta Jüngera z šílené noci světové války: oba zahlédli, že v utrpení válečné fronty se rodí jakási nová solidarita, nové vědomí jednoty. Patočka zmiňuje dva z těch, kteří stáli u kolébky atomové bomby a stali se pak hlasem svědomí, Openheimera a Sacharova. Nalézá pro toto společenství, uzrálé tváří v tvář hrůzám a nespravedlnostem dvacátého století, výraz "solidarita otřesených".

V duchu nikoliv nepodobném analýzám Nietzschovým si Patočka všímá, jak "svět dne", dominia novověkého rozumu, vtělený do "vědotechniky" moderní civilizace, přivedl svět na pokraj zkázy. Teprve člověk, připravený o své jistoty, "vykloněný do noci nebytí", konfrontovaný s Nic, může projít hlubokou konverzí znovunalezení smyslu. Patočka sám přijal tento nárok, spojený se "solidaritou otřesených", stal se v konkrétní dějinné chvíli hlasem svědomí svého národa a položil za to život.

Dvanáct let poté se tank bolševické moci převrátil v příkopě a utopil ve vlastním blátě. Marxistická revoluční utopie, zřejmě poslední verze osvícenské víry v pokrok, v nebe na zemi, připravené silami rozumu a prostředky lidské moci, se ukázala celému světu ve vší nahotě jako bezvýchodné scestí. Jaké překvapení pro mnohé - vzpomínám na své rozhovory s "teology osvobození" v Latinské Americe a v Indii! - že tento mocný stroj dějin byl úplně prázdný: už dávno v něm neseděla žádná lidská naděje ani víra. Velekněží marxistické ideologie už sami dávno přestali věřit svému vyznání, uvnitř komunistické bašty byl jen cynismus, pragmatismus moci, únava, nuda, prázdnota a strach.

xxx

Timothy Gordon-Ash nazval "sametovou revoluci", která nenásilně a s lehkostí valčíku odvála komunistický monolit moci, zevnitř prožraný moly duchovní prázdnoty a morální korupce, "revolucí bez myšlenek". Hesla na transparentech této revoluce-nerevoluce byla stará slova politického a později ekonomického liberalismu devatenáctého století, pod sluncem svobody, které vyšlo nad rozvalinami berlínské zdi, se nezrodilo nic skutečně nového. Francis Fukyama naopak v tomto obratu středovýchodní Evropy k idejím starého liberalismu viděl důkaz toho, že tento liberalismus se stal happyendem světových dějin - ne nepodobně Hegelově pošetilé vizi, že dějiny Ducha vrcholí v pruském státě a jeho verzi křesťanství.

Valčík na troskách berlínské zdi záhy přešel do rytmu nové všednodennosti, zrychlovaného očekáváním nových příležitostí a bržděného nárůstem ekonomických starostí. "Nebyl čas" - anebo nebyla spíš odvaha a vůle důkladně se zamyslet nad tím, co se stalo, co jsme vlastně prožili a čemu se otevíráme. Ocitli jsme se politicky, ekonomicky, ale i duchovně a kulturně v nových souřadnicích, nových silokřivkách, novém kontextu, vystaveni vůním nových nadějí i záření nových "patogenních zón".

Trvalo nám dlouho, než jsme se kdysi naučili žít v policejním státě; jedni si toto "umění přežít" vykládali jako cestu, jak si nezkřivit vlastní páteř a kvalitně vychovat a vzdělat své děti, druzí jako chytrácké kličkování za nejrůznějšími hromádkami osobních a rodinných výhod. Jak dlouho nám bude trvat, než se naučíme žít ve "světě bez zdí"? A co to pro koho z nás bude znamenat?

xxx

Být ukřižován, být rozepjat mezi póly paradoxu, být trvale sám sobě otázkou, žít koan o hlubinné jednotě hodnot, které se na povrchu jeví jako protiklady, žít množství cest a přesto se nevychýlit od tajemného středu - tak zní odpověď z japonské poustevny. Jsem za ní vděčný. Ač jsem jí nečekal, byla zřejmě tím, kvůli čemu jsem musel podniknout tak dalekou a neobvyklou cestu. Ale není lehké žít s takovou odpovědí, která trvale všechny další odpovědi - anebo zdánlivé odpovědi - vzápětí opět obrací v otázky!