U k á z k a   z   k n i h y

21. kapitola

V. CESTA OBNOVY

Charta 77 , nástup polského papeže, vznik Solidarity, obrat v americké zahraniční politice - Carterův důraz na lidská práva a Reaganovo jasné prohlášení komunistického systému za říši zla, rozhodnost paní Thatcherové a nakonec Gorbačov a jeho "perestrojka" - to všechno byly signály, že sovětské impérium se začíná otřásat v základech. Domácí Husákův režim však nejevil žádné známky reformy, naopak, stále nervózněji sledoval neoficiální aktivity politického, kulturního i církevního disentu. Z širokého okruhu mých přátel pouze Pavel Bratinka k obveselení ostatních na tradičních vánočních večírcích každoročně opakoval, že konec komunismu se rychle a neodvratně blíží.

V disentu se množily samizdatové a přednáškové aktivity, návštěvy západních intelektuálů a úvahy o budoucnosti. Někdy kolem roku 1983 mne kontaktoval otec Mádr, aby mne přizval k redigování podzemního časopisu pro křesťansky orientované psychology, psychiatry, psychoterapeuty, který pak začal vycházet označen řeckým písmenem "psí". Redakce - Oto Mádr, Petr Příhoda, Jiří Kovařík, Antonín Brzek, Slavomil Hubálek a já - se pravidelně scházela jako velmi živý pracovní a debatní kruh, a jednou mne otec Mádr - opět po "důkladném kádrovém šetření formou přátelského rozhovoru" přizval ke svým dalším plánům a aktivitám. Jak jsem už řekl, po roce 1968 jsme se prakticky nestýkali, přesto byl o mně pozoruhodně dobře informován, byl přesvědčen, že jsem kněz a jezuita. Když se věci oboustranně vyjasnily, prozradil mi, že formuje poradní centrum, které by v církvi připravilo nový kurs, odpovídající rýsujícím se novým potřebám. Mělo by být jakýmsi mozkovým trustem pro stařičkého kardinála Tomáška, kterého bychom pro jeho stáří a dosavadní opatrnost neměli odepisovat - vždyť v několika případech se ukázalo, že je ochoten se tichou diplomacií zastat pronásledovaných kněží a bude-li mít patřičné zázemí spolehlivých a kompetentních spolupracovníků, mohl by se odvážit jít ještě dál. V tomto sboru by měli být zastoupeni představení největších mužských řádů, působících v ilegalitě, pár klíčových kněžských postav za jednotlivé diecéze (půjde tedy o důležité propojení nadzemních" a "podzemních" církevních struktur) a pár teologicky "otevřených hlav" jako je Josef Zvěřina, redaktoři nejvlivnějších samizdativých periodik a jiných aktivních katolických kruhů. Půjde v prvé řadě o to, zmapovat celkovou situaci, překonat roztříštěnost a není-li tu biskupská konference, která by život církve řídila, "podívat se na věci s jakéhosi episkopálního celkového pohledu a výhledu."

O této nabídce jsme se pečlivě radili s mými představenými v kněžském společenství. Bylo nám jasné, že vznik takového grémia je potřebný, ba nutný, a zároveň odpovídá úkolům, které si naše společenství vytklo, být místem koncepčního uvažování o budoucnosti. Bylo ovšem zároveň zřejmé, že je to nesmírně nebezpečné; vstoupím-li do tohoto kruhu, překročím tím zásadu přísného utajení a ohrozím nejen sebe, ale i ostatní tajně vysvěcené kněze a kandidáty kněžství, s nimiž pracuji. Pro Mádra byl nepřijatelný zpočátku navrhovaný kompromis, že budu pouze jakýmsi "styčným důstojníkem" mezi ním a těmito kruhy. (Byl jsem po léta "styčným důstojníkem" mezi naším společenstvím a kardinálem Meisnerem, kterého jsem pravidelně navštěvoval během svých služebních cest do Berlína; Meisner jako jediný biskup, pravidelně se pohybující mezi Západem a Východem (byl biskupem obou částí rozděleného Berlína) spojoval náš okruh s Vatikánem.) Z mnoha důvodů, také pro tuto vazbu na kardinála Meisnera a Řím, mě Mádr chtěl mít stálým členem svého kruhu. Nakonec jsme se dohodli tak, že budu pro tuto práci uvolněn z našeho společenství a budu se jí věnovat se všemi riziky; naše kněžské společenství budu průběžně informovat jen při třech konspiračních schůzkách za rok.

V té době nastala v našem společenství jistá názorová diferenciace, týkající se zejména kontaktů s "davídkovci" a přijetí několika ženatých kněží do našeho okruhu, respektive vysvěcení několika ženatých jáhnů, svěcených v Berlíně, na kněze biskupy z Davídkova okruhu. Někteří z nás byli k tomu vývoji kritičtí, a tak došlo k určitému pokojnému "oddálení": Petr Piťha s Antonínem Bělohlávkem zvolili cestu ještě přísnějšího utajení a "poustevnictví", Ivan Štampach vstoupil do dominikánského řádu a já jsem se napojil na Mádrův okruh; nikdy to však neznamenalo konec lidského přátelství a vědomí společné odpovědnosti za spiritualitu a duchovní vzájemnost společenství.

S Petrem Piťhou jsem pak intenzivně spolupracoval v počátcích "Desetiletí" a s Ivanem Štampachem léty stále sílilo opravdové kněžské přátelství a lidské bratrství. On rád připomíná, jak jsem prý komentoval jeho zprávu, že mu bylo přiděleno řádové jméno Odilo: "Nic si z toho nedělej", řekl jsem mu, "stejně jsi to nejsympatičtější odilo, které znám." Odilo je vzdělaný a přemýšlivý teolog, čestný a poctivý muž, otevřený a citlivý člověk, moudře a laskavě doprovázející mnoho lidí na duchovní cestě s velkorysým a laskavým pochopením pro osobitost jejich hledání Boha. Lidé jako on jsou v této době pro církev nesmírně cenní, protože pro mnoho inteligentních lidí, kteří jsou vůči církevní instituci skeptičtí, představují naději, že církev má ještě i jinou, sympatičtější a pro složitosti současného světa vnímavější podobu, než je ta, s kterou se běžně setkávají a která je spíše odrazuje.

Postupně se vytvořilo několik pracovních skupin. Nejdůležitější měla krycí jméno "senior", aby se odlišila od studijního semináře mladých teologů (kam chodili Odilo Štampach, Lenka Karfíková, Edita Mendelová, Myrei Ryšková, Bohumír Janát, Libor Ovečka, Václav Ventura, Jolana Poláková a další). "Senior" se pak stal opravdovým štábem církevního oživení před rokem 1989: chodili tam kromě Mádra a Zvěřiny Beno Beneš, Dominik Duka, Inocent Kubíček, Aleš Opatrný, František Petrik, Hugo Pitel, Bruno Sklenovský, Vít Tajovský, Ladislav Vik, Miloslav Vlk a Ladislav Vyterna a já.

Scházeli jsme se v různých bytech, začínali vždy po vstupní modlitbě "panorámou", přehledem informací o situaci a následovala porada a rozdělování úkolů. Později se vytvořila užší trojice, Zvěřina, Mádr a já pro nejbližší kontakt s kardinálem; mně připadala většinou úloha vypracovávat návrhy textů kardinálových otevřených listů vládě a některých kázání.

Kromě této kněžské skupiny vznikla později jakási "druhá komora",v které převažovali laici: sem chodili Václav Benda, Václav a Michaela Freiovi, Oto Mádr, Radomír Malý, Václav Malý, Radim Palouš, Josef Plocek, Václav Vaško, Josef Zvěřina a já. Dojížděli také slovenští katolíci Jano Čarnogurský, Vlado Jukl, Silvestr Krčméry a bratři Mikloškové. Pamatuji si, jak mne nad přípravou jednoho textu, prohlášení československých katolíků k 70. výročí vzniku ČSR v roce 1988 překvapila reakce Slováků, kteří se obávali odporu velké části slovenských katolíků, u nichž je dosud živá idea samostatné Slovenské republiky; i když se domnívám, že naši přátelé tenkrát byli upřímně pro federaci, případně konfederaci a separatistické snahy byly později probuzeny zejména vlivem slovenské emigrace, včetně kněžské emigrace z Říma a Kanady, poprvé jsem si uvědomil, že budoucnost našeho soustátí není tak samozřejmá, jak se to jevilo z Prahy. Tato smíšená skupina se nevyhýbala ani politickým úvahám; inspirativním textem byla zejména úvaha Václava Bendy Jak dál po Velehradě, která ve velehradské pouti roku 1985 rozpoznala okamžik, jímž katolická minorita nabyla odvahy a její touha po náboženské svobodě se stává významnou součástí politického probuzení národa a celkového pohybu, který by mohl otřást komunistickou totalitou.

Tato skupina měla zajímavou genezi. V roce 1986 otiskl časopis Tygodnik powszewchny článek polského filozofa Stafana Swiezawského "Jan Hus - heretik či předchůdce Druhého vatikánského koncilu", a ten pak v českém překladu vyšel v Skalického římských Studiích a v českém samizdatu. Protože šlo o text někdejšího blízkého spolupracovníka a přítele Jana Pavla II., viděli jsme v tom příslib možného přehodnocení Husova odkazu ze strany katolické církve. Mluvil jsem o tom opatrně s kardinálem Tomáškem, ale viděl jsem, že pro něho jako pro většinu katolíků jeho generace je Husova památka spojena s protikatolickým tažením na počátku první republiky, řekl mi: "Nechme to té minulosti, neoživujme to." Josef Zvěřina udělal mezi svými přáteli jakýsi amatérský "sociologický průzkum", co by říkali na to, kdyby se církev postavila pozitivněji k Husovi. Vyšlo mu, že o to stojí převážně katoličtí intelektuálové střední generace; starší generace smýšlela podobně jako Tomášek a pro nejmladší byl Hus vlivem komunistické školy vnímán jako nesympatický "předchůdce socialistické revoluce". Velice mne to zaujalo a pustil jsem se po letech do Husovských studií, Hus byl trochu zapomenutá a vytěsněná láska mého mládí. Napsal jsem úvahu, kterou nejprve přinesly samizdatové Teologické texty, pak Skalického římské Studie a ve zkrácené podobě po roce 1989 Katolický týdeník pod názvem "Nejen o Husa". Zamyslel jsem se nad vztahem češství a katolicismu vůbec a poprvé jsem tam zkusmu zmínil ještě nezveřejněnou myšlenku desetileté přípravy na vojtěšské milénium. Vyslovil jsem myšlenku, že má-li katolická církev hrát integrující roli při obnově české společnosti, musí překročit úzké "stranické horizonty" , podílet se na "uzdravení jizev minulosti" a být nějak práva velkým archetypům českého národa, k nímž Hus bezpochyby patří. "Hus je také náš, nikoliv jako standarta.. nýbrž jako náš dluh a kříž." Navrhl jsem, abychom při novém zkoumání "kauzy Hus" pečlivě rozlišovali mezi Husovou osobností, Husovým dílem a Husem jakožto projekčním plátnem, na nějž si různé doby promítají své vlastní ideály; je třeba odstranit tyto ideologické nánosy, které katolíkům vadí více než Husovo dílo (které příliš neznají), ovšem bez pozitivistické naivity, že odhalíme "Husa, jaký skutečně byl". Každá interpretace se děje z určitého úhlu "předporozumění", a my musíme reflektovat ten náš dnešní úhel pohledu, který je zas jiný, než byl například v době první republiky. V závěru jsem jako "sen" předložil vizi, že jednou přijede do Prahy slovanský papež a uprostřed zástupů českých katolíků i evangelíků se při ekumenické bohoslužbě bude modlit za uzdravení jizev české minulosti a nalezne vstřícné slovo i pro Husa. Ten článek vyvolal dosti polemik, jeden moravský katolík mi za tento pošetilý sen v samizdatovém článku dosyta vysmál. Ale právě v Brně jsem našel v reakci na tento článek partnery k rozhovoru: skvělého muže dr. Mečislava Razika, s kterým jsme zůstali přáteli až do jeho smrti a statečného historika Radomíra Malého, který mne po revoluci trpce zklamal příklonem k fundamentalistickým, vyloženě klerofašistickým kruhům. Mádr na tuto diskusi reagoval založením kruhu katolických teologů, historiků a filozofů, který se začal pravidelbě scházet a zabývat se Husovou kauzou; kromě Mádra a mne tam chodil Josef Zvěřina, Dominik Duka, Karel Kučera, Petr Příhoda, Radomír Malý a Stanislav Sousedík; zpočátku jsme se scházeli v bytě historika Karla Kučery, bytě, který kdysi patřil profesoru Masarykovi a měl na dveřích ještě stopy po pečetích, jimiž ho zajistila po Masarykově odchodu do exilu rakouská policie. Z těchto debat se zrodila potřeba obsáhleji uvažovat o vztahu katolicismu a české společnosti v minulosti, přítomnosti i budoucnosti a tak tento kruh z velké části vplynul v onu "druhou komoru" mozkového trustu. Na tuto činnost později nepřímo navázala ekumenická komise, ustanovená po historické návštěvě Jana Pavla II. a jeho slovech o Husovi arcibiskupem Vlkem. O pozadí slavného projevu kardinála Berana na Druhém vatikánském koncilu, jímž podpořil Deklaraci o náboženské svobodě a vyjádřil lítost nad Husovým upálením vím dnes to, že tato slova připravil můj předchůdce u Nejsv. Salvátora mons. Alexander Heidler z podnětu německých biskupů; o dramatickém pozadí papežových slov o Husovi v Praze budu snad moci něco říci mnohem později, třeba se to objeví v posmrtné verzi těchto vzpomínek.

No, o tom snad mohu říci skoro všechno už dnes. Na Silvestra roku 1984 jsem jako každý poslední podvečer roku přišel do svatovístké katedrály, abych tam před Hospodinem uzavřel rok a prosil o požehnání pro ten přicházející; kostelníci mne už znali a nechávali mne i po uzavření chrámu se modlit déle než dvě hodiny než uklidili celou katedrálu. Ten večer jsem se soustřeďoval velice těžce; klečel jsem oproti svému zvyku uprostřed hlavní lodi, tam, kde císař Karel vybral místo pro Vojtěchův hrob, o tom jsem však tehdy nevěděl. A pak se stalo, že jsem padl do modlitby kao kámen do hluboké studně. A z hloubky se vynořovaly myšlenky, které mi nikdy předtím nevstoupily na mysl: blíží se milénium svatého Vojtěcha, je třeba, aby nejen církev, ale celý národ se na tento okamžik připravil, je třeba systematické přípravy, jako byla Velká novéna pokřesťanštění Polska, kterou promodlil ve své internaci kadinál Wyszinsky, je třeba oslovit a pozvat všechny lidi dobré vůle, je třeba uzdravit a proměnit mysli a srdce, protože přijde nová doba...

Nikdy předtím jsem na to nemyslil, ale když jsem zkřehlý opouštěl temnou katedrálu, ta idea ve mně hořela už jasně; teprve doma jsem se podíval, kdy přesně svatý Vojtěch zemřel a zjistil jsem, že zbývá ještě několik let na přípravu a pak Velká novéna může začít. První, za kým jsem s ještě nehotovou ideou zašel, byl můj tehdejší zpovědník Petr Piťha; a hle, i on nezávisle na mně přemýšlel o podobných věcech a naše myšlenky do sebe v mnohém zapadly jako dvě části rozlomeného prstenu. On mne přesvědčil, že příprava nemá být devíti, nýbrž desetiletá, že témata jednotlivých let, pro něž jsme oba vybírali patrony z řad českých světců, se mají opírat o přikázání Desatera. Pak jsme se pravidelně scházeli a z těchto pracovních schůzek (několika z nich se aktivně účastnila také Scarlett Vasiluková) vznikl ucelený projekt. Další z lidí, kteří stáli u této myšlenky od počátku, byl jemný a pokorný muž Karel Stádník, sochař a tajně vysvěcený jáhen.

Desetiletí duchovní obnovy národa mělo být přípravou nejen na milénium svatého Vojtěcha, nýbrž na vstup do nového tisíciletí, mělo být jakousi laboratoří nového životního stylu pro nadcházející třetí tisíciletí. Mělo být velkými exerciciemi, reflexí tradice, ale především znovunalezením hodnot, které je možné vložit do základů budoucí společnosti. Ano, cítili jsme blízkost velkých změn ve společnosti, a nechtěli jsme, aby zůstalo jen u nějaké gorbačovovské "perestrojky". Věděli jsme, že má-li jít skutečně o radikální (to jest: ke kořenům jdoucí) obnovu společnosti, pak nesmí zůstat jen u přeměny vnějších poměrů, změny politických a ekonomických struktur, nýbrž že musí jít o - masarykovsky řečeno - "revoluci hlav a srdcí", nebo lépe: o kultivaci celkové morální atmosféry společnosti.

Základní strukturu projektu Desetiletí tvořila témata jednotlivých let, která byla vždy pozitivním vyjádřením jednoho přikázání Desatera: tak "nezabiješ" bylo vyjádřeno slovy "služba životu", "nepokradeš"- "práce a sociální odpovědnost", "nesesmilníš"- "rodinný život" apod. Každý rok tak měl svým tématem soustředit pozornost na obnovu jedné oblasti života církve i společnosti - rodinu, výchovu, práci, kulturu a umění apod.; každý rok měl také zvláště oslovit - v souladu s tématem a vybraným patronem - určitou skupinu ve společnosti: anežský rok "služby životu" pracovníky ve zdravotnictví, rok výchovy učitele, prokopský rok řeholníky atd.

Témata jednotlivých let byla symbolizována jedním (nebo dvěma) z českých světců, aby téma nezůstalo v abstraktní rovině, nýbrž získalo "tvář" a s ní zakořenění v národní tradici. Navíc každý světec byl zpravidla spojen s nějakou řeholní rodinou, a tak jsme chtěli každý rok - nezapomeň, že šlo o dobu, kdy řády u nás pracovaly kompletně v ilegalitě - jednu řeholní společnost připomenout: s Anežkou františkány, s Vojtěchem benediktíny, se Zdislavou dominikány...

Dále jsme chtěli přenášet v jednotlivých letech pozornost i na jednotlivé regióny a jednotlivé diecéze, spojené s patrony jednotlivých roků; Petr Piťha, který dokončoval svou knihu o českých světcích, připravil mapky s důležitými poutními místy (doma i v zahraničí), která světce připomínají. Tenkrát začaly právě poutě nabývat na důležitosti jako několikrát ve starších českých dějinách, začínaly být nejen manifestacemi touhy po náboženské svobodě, ale i příležitostí k netradičním formám pastorace. Nezapomeňme, že tenkrát bylo církvi zakázáno všechno kromě bohoslužeb; právě na prvních poutích Desetilketí ještě v době totality se začaly konat přednášky, diskuse, adorace, koncerty i divadelní představení mladých, bylo to tedy s hlediska policie masivní "maření státní kontroly nad církvemi", ale režim už neměl sílu to úplně zlikvidovat.

Desetiletí mělo spojit "podzemní" i "nadzemní" struktury církve, být ekumenickou akcí, a to v nejširším slova smyslu - chtěli jsme při naplňování tohoto díla nejen spojit křesťany různých církví, ale také nabídnout něco množícímu se počtu "sympatizantů", kteří zatím církevní život pozorovali s určitého odstupu.

Celý program připomínal postavu svatého Vojtěcha jako symbol naší přináležitosti k Evropě (o Vojtěchovi lze právem hovořit jako o prvním Evropanu naší krve a prvním Čechu opravdu evropského smýšlení a evropského formátu). Vojtěchův reformní zápal však zůstal v jeho vlasti nepochopen a nepřijat, a tento velký biskup musel - jako tolik Čechův celých následujících dějinách - včetně Vojtěchova moderního nástupce kardinála Berana - odejít do ciziny; i tento motiv vede k zamyšlení nad českými dějinami! Jako za mnohými reformními koncepty v Čechách (vzpomeňme např. na Masarykův politický program), tak i za myšlenkou Desetiletí stála určitá filozofie českých dějin: zdůrazňovali jsme, že onou "červenou nití" v české historii je právě snaha po mravní obrodě, která se opakovaně vrací po dobách úpadku.. Vojtěch byl spojen s jednou z velkých reformních snah v tehdejší církvi, s clunyjskou reformou a od té doby reformní myšlenky v Čechách vždy v určitých dějinných periodách nalézaly velmi úrodnou půdu. Poněvadž Vojtěchův osud ztělesňuje onen tragický kontrapukt - tyto prorocké postavy to u nás nemívaly lehké - šlo nám o to, aby Vojtěšské oslavy v roce 1997 se nenesly v triumfálním povrchním duchu "hrdosti na velkého rodáka". Spíše jsme v miléniu a v celé přípravě viděli příležitost k "metanoia" - obrácení, pokání, uzdravení, k znovuobjevení těch hodnot, které Vojtěch hlásal, ano k jakémusi smíření národa s tímto nepřijatým světcem a vším, cojeho postava připomíná. K tomu ostatně už před skoro tisíci lety se Češi slavnostně zavázali nad Vojtěchovým hrobem v Hnězdně, dřív než vyzdvihli světcovy ostatky.

Ano, myslím, že to opravdu byla velká myšlenka. Nemám rád patetická slova, ale řeknu ti zcela upřímně, že jsem ideu Desetiletí vždycky považoval za Boží vnuknutí a nikdy za "moje dílo". Proto také snad smím říci, že tento projekt dosud považuji za jeden z neslibnějších a nejvzácnějších darů, které Hospodin nabídl české církvi a společnosti v naší generaci. Když za několik let se otevřely brány svobodného života, většina společnosti byla novou situací zaskočena; mnohé společenské skupiny slepovaly urychleně nedozrálé koncepce a projekty, mnozí "převlékali kabáty". Ještě léta po listopadovém převratu si politici stýskli, že tu "chybí vize".

Katolická církev tu však měla v rukou projekt, který byl jedinečnou šancí nabídnout společnosti nejen "vizi", nýbrž z velkoryse pojaté vize vyplývající konkrétní program, nosnou koncepci, odpovídající přesně na nejnaléhavější otázky doby; kdyby se tento projekt důsledně naplnil, byly by položeny solidní morální základy svobodné společnosti. Kdyby církev sama plněji pochopila smysl této iniciativy a vrhla by své snahy tímto směrem, nikdo by ji dnes nepovažoval za něco jako spolek turistů nebo organizaci, převážně jen lobbující pro restituce svého majetku. Tenkrát měla církev opravdu velkou historickou šanci a hodně se od ní čekalo. Ostatně, kdo jiný tenkrát mohl oslovit společnost lépe než katolická církev, která se hlavně díky "novému kurzu" kardinála Tomáška stávala populárnější než kdykoliv předtím v celých moderních českých dějinách? Církev začala mít v širokých vrstvách společnosti velkou morální autoritu a věrohodnost. Věděli jsme však, že nadlouho nevystačíme s devizou "je nás mnoho a velmi jsme trpěli", že církev bude muset společnost něčím oslovit, nabídnout novou myšlenku, povzbudit k nové cestě. V programových prohlášeních, jimiž jsme doprovodili tuto inciativu, jsme však neustále zdůrazňovali, že církev nechce a nemůže vystupovat jako spasitel národa, že snaha vzít věc mravní obnovy společnosti pouze do své vlastní režie by ze strany církve byla zároveň naivní i arogantní. Jasně jsme prohlašovali, že církev může přispět k obnově společnosti jen tím, že se důsledně a pokorně bude snažit o svou vlastní obnovu, že si dokáže přiznat své historické viny i současné slabosti a v těchto deseti letech se sama vydá na cestu obnovy, pokání a uzdravení. Dílo Desetiletí nechtělo být projvem katolického mesianismu, nýbrž ochotou církve spolupracovat na obnově společnosti partnersky se všemi, kdo cítí odpovědnost za morální stav společnosti.

Byly nám zřejmé dvě věci: uvnitř církve se tato idea nestane sjednocující a obecně přijatelnou věcí, nezazní-li z úst českého primase a nebude-li mít papežské požehnání. Zároveň dříve, než se odvážíme tuto věc předložit nejvyšším církevním autoritám, musí za ní stát nejen dva tajně vysvěcení kněží, ale musí tu být určitý konsensus, kterého nedosáhneme, pokud řada klíčových lidí v církvi i mimo ni nebude moci říci, že tento projekt nejen znají, ale že měli možnost se na něm spolupodílet, vyjádřit se k němu, než nabyl definitivní podoby, že tím nebyli zaskočeni "shora". Ale jak to všechno provést, aniž by se o tom všem dozvěděla všudypřítomná tajná policie a buď nezlikvidovala nějakým způsobem jeho původce nebo nevyvinula nátlak na kardinála, aby s něčím takovým v žádném případě nespojoval své jméno?

Musím říci, že jsme se za to především hodně modlili. A pak jsme se dali do mravenčí a delikátní práce. Vzpomněl jsem si na to, že kdykoliv jsem v minulosti dělal test osobnostních předpokladů pro profesionální orientaci, vyšlo mi, že bych největších úspěchů dosáhl v diplomacii a politice; nikdy jsem to nebral vážně a velice jsem se tomu smál. Teď však jsem požádal Hospodina, aby - dal-li mi skutečně vrozené nadání pro diplomacii a státnické záležitosti - tyto své dary rozhojnil a plně je zapojil do služeb tomuto dílu. Vždycky jsem musel pracovat na několika stavech zároveň, ale v letech 1985 až 1992 se Desetiletí stalo absolutní prioritou mého života, zapojil jsem se do něj všemi vlákny mé duše, myslel jsem na ně ve dne i v noci a ta myšlenka prostupovala a poháněla veškerou mou činnost, stravovala mne jako vášeň či horečka: byl jsem přesvědčen, že tímto posláním dal Bůh mému životu směr a úkol na dlouhou dobu. Byl jsem šťastný jako člověk, kterému se podaří skoro úplně zapomenout na sebe kvůli něčemu, co jeho samého přesahuje.

Nejprve se mi podařilo získat pro tuto myšlenku Mádra, Zvěřinu a celý tým, v němž byli zastoupeni představení řádů a za jednotlivé diecéze tam byli kněží s velikou morální autoritou. Pak bylo třeba získat dvě nejvlivnější duchovní hnutí v české církvi té doby, fokolariny a charismatiky. To znamenalo promluvit především se dvěma mými dávnými přáteli (kteří oba naštěstí náleželi do "Seniora", ale bylo potřebné s nimi mluvit zvlášt a jednotlivě) - Miloslavem Vlkem a a Alešem Opatrným. Vlka jsem navštívil v jeho bytě v Rybné ulici a podrobně jsem mu vyložil smysl a pozadí celého projektu a okamžitě jsme si porozuměli. Poslal mne ještě za P. Karlem Pilíkem a za jeho přítomnosti jsem pak o všem pod pečetí mlčení pověděl větší skupině fokolarinských kněží i laiků - večer skončil "modlitbou jednoty" za toto dílo a fokolarini skutečně od té chvíle vzali tuto iniciativu za svou a účinně pomáhali, zejména pak při formaci Výboru Desetiletí při arcibiskupství. Také hnutí charismatické obnovy, ač v mnohém odlišné od fokolare, rozeznalo v Desetiletí jim blízký prvek "evangelizace" - Aleš Opatrný mi dal kritické připomínky, na jejichž základě jsem přeformuloval téma posledního roku, aby zde byl výrazný christologický vrchol celé cesty a od té chvíle až do posledních okamžiků Desetiletí byl účinným rádcem a spolupracovníkem, vnášejícím do celého díla své cenné pastorační zkušennosti , praktičnost a dobré nápady.

O občanských důsledcích této iniciativy jsem hovořil s několika představiteli politického disentu, především manželi Bendovými, kteří se pak stali horlivými členy "dolní konsistoře" a vnesli mnohé důrazy Desetiletí i do základů programu křesťanské politické strany, kterou už tenkrát připravovali. Pro odhad toho, jak může reagovat inteligence mimo církevní kruhy, jsem se rozhodl pohovořit s Václavem Havlem, s kterým jsem se počátkem 80. let hlouběji spřátelil. Havel mne několikrát slyšel přednášet v bytových seminářích a přizval mne k účasti na projektu reprezentativního sborníku českého myšlení, který pak vyšel v samizdatu a v zahraničí k jeho padesátinám. Byť byl už tenkrát plně vytížený disidentskými aktivitami, pozorně si prostudoval nejen projekt Desetiletí, ale i mou husovskou studii, v níž jsem poprvé naznačil filozofické souvislosti této iniciativy a užitečně je komentoval.

Jako velice delikátní se ukázal úkol dát této iniciativě ekumenický charakter. Pamatuji si na noční konspirativní schůzku s poměrně velkou skupinou evangelických teologů, farářů i laických aktivistů, převážně z okruhu Nové orientace a evangelického disentu, na jedné faře na litoměřicku. V mnohohadinové diskusi se ukázalo, že pro evangelíky je nepřijatelný důraz na české patrony, protože kult světců (a zvláště světců, zdůrazňovaných protireformací) je neobyčejně dráždil a u některých byla patrná obava, zda tu nejde o jakousi rafinovanou verzi "rekatolizace českého národa". Museli jsme nejdřív neobyčejně důkladně hovořit o našich představách o ekumenismu, o možnosti vystoupit z konfesionálních stereotypů a společně promýšlet takovou filozofii českých dějin, která by překonala dosavadní "schizofrenii tradic" a přiznala spravedlivé místo všem velkým křesťanským postavám, i těm, které postupem staletí byly obtíženy balastem pozdějších ideologických projekcí. Výsledkem těchto diskusí bylo pozdější Velikonoční poselství kardinála Tomáška, které nabídlo křesťanům reformačních církví dopracovat ideu Desetiletí v duchu svých vlastních tradic: katolická církev předkládá tuto myšlenku jako inspiraci, postavenou na Desateru. Jestliže sama pro své věřící předkládá v duchu vlastní tradice jako ilustraci jednotlivých témat svědky víry, které uctívá jako svaté, nechce tuto dimenzi Desetiletí nikomu vnucovat. Uvítá, jestliže evangeličtí křesťané představí národu svědky své vlastní tradice, jichž si také váží, jako je např. Komenský a Hus a dává k úvaze, zda se můžeme shodnout na úctě k těm velkým postavám společné minulosti ještě nerozdělené církve, jako jsou Václav, Vojtěch, Ludmila, Prokop či Anežka, i když zároveň ví a respektuje, že styl úcty k "svědkům víry" je v obou tradicích teologicky odlišný. Myslím, že se tam otevřela nová vrátka k hlubšímu ekumenickému dialogu - kdyby se v něm důsledněji pokračovalo, asi by později nedošlo k bolestné krizi v ekumenických vztazích kolem kausy Sarkanderova svatořečení. Uvědomil jsem si, jak jsme se nechali ukolébat optimistickými zkušenostmi ze spontánního ekumenismu z dob tlaku společného nepřítele a kolik ještě zbývá práce, aby z toho laciného, vnějšími okolnostmi neseného "negativního ekumenismu" se stal "pozitivní" a teologicky poctivě reflektovaný ekumenismus a nastal proces opravdového smíření a uzdravení vztahů.

Vyslali jsme signály i na Slovensko biskupu Korcovi a jeho poradcům; ukázalo se však, že pro slovenské katolíky je představa zapojit se do podobného díla, vymyšleného v Praze, nepřijatelná.

Také Petr Piťha nelenil a hovořil o Desetiletí s mnoha zajímavými a vlivnými lidmi, z nichž největší ohlas získal u biskupa Otčenáška, který tenkrát žil ve "vnitřním exilu" na faře v Trmicích a který se tak vlastně stal prvním biskupem - ještě před kardinálem Tomáškem - který tomuto projektu řekl rozhodné ano a pak ho celá léta podporoval.

Ano, a to nejen z "praktických důvodů". I pro naše svědomí katolických kněží bylo vždycky důležité mít jistotu, že jednáme v souladu s nástupci apoštolů. Byli jsme přesvědčeni, že tato myšlenka opravdu pochází z Boha a ne z naší lidské bystrosti a chtěli jsme toto přesvědčení mít jaksi "objektivizováno" tím, že jsme k tomuto úkolu také posláni a zmocněni církví, reprezentovanou hierarchií. Jak to ale udělat v době "hierarchické nouze", když většina biskupských stolců bylo prázdných a kontakt s Římem byl víc než obtížný?

Ještě dříve, než vylíčím celý dlouhý příběh jednání s kardinálem Tomáškem, zmíním se o příběhu, který opět - kdyby neexistovali svědkové a dokonce fotografická dokumentace - by mohl vypadat jako sladce znějící legenda.

Kdo neprožil tehdejší situaci českých katolíků, těžko pochopí nesmírnou úctu a lásku, kterou jsme chovali k osobě Jana Pavla II. To nebyla jen laciná "papalatrie". Jan Pavel II. svou odpovědí novinářům na otázku, jaká bude jeho "východní politika" po letech opatrné, až dosti kompromistické vatikánské "Ostpolitik", že totiž "nebude naivní", vyslal za "železnou oponu" obrovský signál naděje. A pak tuto naději mnoha kroky utvrzoval, a jeho zásluhou se železná opona skutečně začala trhat. Z morální atmosféry jeho první návštěvy v polské vlasti se zrodila Solidarita. Jeho myšlenka "společného evropského domu", kterou si pak pro svou politickou rétoriku vypůjčil Gorbačov, jeho vize "Evropy od Atlantiku až po Ural, Evropy dýchající oběma plícemi" se začínala i díky jeho morální autoritě vtělovat do světové politiky. "Mlčící církev už nemlčí, mluví ústy svého papeže", odpověděl Jan Pavel II. na transparent v zástupu a svým vlivem vdechoval opatrnému stařičkému Tomáškovi netušenou odvahu a sílu. Polský papež nebyl pro nás jako pro senzacechtivý tisk "superstar", byl však víc, byl hvězdou naděje. Jak se ale k němu dostat, když ani pro kardinály a hlavy státu není tak lehké a samozřejmé projít schodištěm za Bronzovou bránou?

V roce 1986 se Scarlett Vasiluková dostala poprvé turisticky na Západ, odjela se svým manželem na zájezd architektů do Itálie a na programu byla též kratká prohlídka Říma. "Prosím tě, jak se oficielně oslovuje Svatý Otec?" ptala se mne žertem těsně před odletem. A pak se ukázalo, že modlitba otvírá i Bronzovou bránu. Turistický zájezd Scarlett pojala jako pouť, na jednotlivých posvátných místech prosila o přímluvu Pannu Marii, Karla Boromejského, svatou Kateřinu Sienskou, svatého Prokopa a silou jejich přímluv se dály podivuhodné věci. Místo celodenní prohlídky Říma se rozhodla, že celý čas ztráví modlitbou v bazilice svatého Petra. Zahájila ji na místě u vchodu, kde kdysi vyslanci jednotlivých zemí skládali vyznání víry. Ale po nějaké době ji pořadatelé vykázali z kaple Nejsvětější svátosti: schylovalo se k velké slavnosti, měl přijít sám papež a vysvětit nějakého biskupa. Ale po chvíli se do chrámu vrátila a anglicky oslovila skupinu kněží - ukázalo se, že to jsou Poláci, protože šlo o polského biskupa - s prosbou, zda by jí nevzali k papeži. Když slyšeli, že je Češka, ji protlačili dokonce do první řady mezi biskupovu rodinu, a po obřadu svěcení se v jejich doprovodu dostala na malou soukromou audienci u Svatého Otce. Papež, překvapený přítomností ženy uprostřed biskupů, kněží a biskupovy rodiny, jí věnoval jí víc času než obvyklý okamžik pro formální představení a políbení ruky. Scarlett tu chvíli využila, aby mu bleskově pověděla o záměru desetileté přípravy na milénium společného světce Čechů a Poláků a o myšlence obnovy národa, určené všem lidem dobré vůle v naší vlasti. Papež poslal této idei své požehnání, požehnal Scarlett i její rodině a vtiskl jí do ruky dva růžence. Scarlett tvrdí, že když mi pak po návratu jeden z nich předávala, viděla mne za celá dlouhá léta naší spolupráce poprvé a naposled plakat.

O dva roky později, když se schylovalo k památné Anežské pouti v katedrále svatého Víta, která byla de facto jakýmsi prvním veřejným zahájením Desetiletí, dozvěděl jsem se v úterý před tou nedělní slavností, že následující den, na nějž připadal Anežčin svátek, ve středu 2. března, letí kardinál Meisner do Říma. Ve středu bývají veřejné papežské audience, napadlo mne a začal jsem jednat. Vzal jsem si v Apolináři den dovolené, nočním rychlíkem jsem odjel z Prahy a o půl šesté ráno byl v Berlíně, o čtyřicet minut později jsem koncelebroval s berlínským kardinálem mši v jeho soukromé kapli a pak, jak bývalo zvykem, s ním odešel na pracovní snídani: kardinál obvykle volil jinou místnost než jídelnu, o níž předpokládal, že je odposlouchávaná STASI. Tam jsem mu předal text se zmínkou o Anežce, Anežském roce a celém českém Desetiletí, který jsem napsal ráno v podzemní dráze, aby nepadl do rukou při hraniční kontrole. Kardinál za hodinu odlétal do Říma a ještě ze západoberlínského letiště telefonoval do Vatikánu prosbu, aby Svatý Otec zabudoval do svého proslovu větu, kterou mu bezprostředně při audienci podá. Já jsem jel zpátky do Prahy a večer před osmou jsme u přátel nahrávali z českého vatikánského vysílání papežovu větu, kterou okamžitě grafička upravila na plakát, zvoucí na nedělníu slavnost. Ano, i takhle jsme pracovali a ruka Páně byla s námi. Byl to vskutku dobrodružný seriál malých zázraků.

Ovšemže ne. Na první setkání s biskupem Tomáškem si pamatuji docela přesně, to bylo na jaře 1967. Byl jsem rok po konverzi, a velmi jsem uvítal nabídku jednoho bohoslovce, abych s několika přáteli navštívil pana biskupa, protože rád poznává názory mladých lidí. Tenkrát jsem o úloze biskupa v církvi mnoho nevěděl; půjčil jsem si v Univerzitní knihovně prvorepublikánský společenský katechismus pro kněze, kde jsem se kromě různých pokynů o tom, jak se má chovat kanovník ve veřejných lázních dozvěděl, že biskupa zdravíme políbením ruky vkleče a oslovujeme ho "Vaše excelence" nebo "Vaše biskupská milosti" a tím vyzbrojen jsem kráčel do arcibiskupského paláce. Ukázalo se, že prelát Pauly nepředvídal Druhý vatikánský koncil; pan biskup nám potřásl rukama a chtěl být oslovován "otče biskupe". Dokonale mne zmátlo, že pražský hierarcha působí jako moravský venkovan. Mluvil k nám moravským přízvukem v krátkých úderných katechismových poučkách jako ke školákům a celá konverzace dost vázla. Cestou mi jeden z kolegů vyprávěl, že kostel svatého Salvátora býval kostelem vysokoškolských studentů a tak jsem se zeptal, zda by se ta tradice nedala zas obnovit. Biskup zakašlal a pustil rádio, z transistoru na stole se vyřinuly písničky Waldemara Matušky. Přišlo mi, že se chová dost divně. Můj kolega, ekumenicky zaměřený čerstvý konvertita, biskupovi navrhl, že by se ten kostel mohl přejmenovat na kostel tří Janů, Jana Evangelisty, Jana Husa a Jana Nepomuckého. Nevěděl jsem tehdy mnoho o ekumenismu a stupni ekumenického smýšlení biskupa Tomáška, ale napadlo mi, že je to trochu odvážné a že by nás také teď pan biskup mohl nechat vyhodit nebo by ho mohla ranit mrtvice. Nic takového se nestalo, pan biskup se zdvořile usmíval a všechno si zapisoval. Povzbudil nás k modlitbě růžence a pravidelné zpovědi, zeptal se, zda máme sebou tašky a nenápadně nám do nich vsunul růžence a duchovní denník Jana XXIII., vypnul rádio a šli jsme domů.

Teprve mnohem později jsem pochopil funkci rádia na stole: biskup Tomášek žil neustále v odposlouchávaném prostoru. Transistor měl asi spíše psychologickou než opravdu dokonale rušící funkci. Nicméně mne dojímalo, že když jsem s týmž mužem za týmž stolem o dvacet let později projednával skutečně závažné věci, vpisující se do dějin české církve i společnosti, hrál při tom týž stařičký transistor, který doprovázel naše pošetilé mladické řeči v roce 1967. Když jsem u téhož stolu v lednu 1990 dostával od kardinála Tomáška dekret duchovního správce studentského kostela svatého Salvátora, ten transistor tam ještě byl, ale tentokrát už mlčel. Byl jsem přesvědčen, že kdybychom ho zapojili, ozvala by se z něho táž písnička Waldemara Matušky, ale neměl jsem odvahu kardinála o to požádat.

Pak jsem nějakou dobu chodil na nedělní dopolední bohoslužby do katedrály a jeden z kanovníků mne požádal, abych pana biskupa doprovázel z chrámu do arcibiskupského paláce, aby nechodil Hradem sám, což se několikrát opakovalo a biskup Tomášek mi při té příležitosti vždy kladl otázky a zajímal se o život studentů. Pak jsem s nim býval v kontaktu během Pražského jara jako zástupce studentského sdružení Vigília. Po ukončení studia jsem mu poslal promoční oznámení a on mne překvapil osobním dopisem, v němž stálo:

V pozdějších letech jsme se vídali už málo; jako tajně vysvěcený kněz jsem se držel pokynu upozorňovat na sebe co možná nejméně. Když však v polovině 80. let byly přípravné práce na projektu Desetiletí hotovy, přijal jsem úkol kardinála o celém záměru informovat a získat jeho podporu, která byla pro zdar celé věci naprosto nezbytná.

Šel jsem k němu s velkými rozpaky: pozná mne šestaosmdesátiletý stařec po tolika letech, bude mít ke mně důvěru? První setkání na mne působilo dost tristně. Procházel jsem prostornými opuštěnými sály arcibiskuského paláce, který mi připomínal Kafkův zámek nebo scény z Bunuelových filmů. V pracovně jsem nalezl starce, který vypadal velmi opuštěně a depresivně. Jedinou jiskřičkou naděje bylo, že mne okamžitě poznal a jednal se mnou bez jediného stínu nedůvěry. Na všechno však stále opakoval, že je úplně sám. Několikrát se ptal na situaci "venku", rozuměj v české společnosti, ale i v církvi. Zdálo se mi, jakoby byl v paláci v jakémsi domácím vězení; snad to byla chvíle únavy, kdy si opravdu tak připadal. Byl tu týž stůl a transistor, kardinál naslouchal mému výkladu, kýval a vše si zapisoval. "Deset let", vzdychl, "toho já se už nedožiju." přijal ode mne návrh pastýřského listu na vyhlášení Desetiletí, ale stále opakoval, že je úplně sám. "Nenecháme vás samotného", slíbil jsem mu, " můžeme přinejmenším podpírat vaše ruce, jako je podpírali starému Mojžíšovi v bitvě. A víte přece, co je psáno: když Mojžíšovy ruce ochabovaly, vítězili Amalečané, když byly vztyčeny, vítězil Izrael. A teď nadchází bitva o základní hodnoty. To Desetiletí, Eminence, to budou vaše vztyčené ruce nad národem, znamení spojení s Bohem, znamení naděje." Vypnul rádio a šouravým krokem mne vyprovodil dolů ke dveřím, kde mi požehnal. Pastýřský list však nevyšel.

Vyprávěl jsem o tom Mádrovi a Zvěřinovi, kteří mne ujistili, že se už určitou dobu snaží kardinálovu izolaci prolomit, že v tom pomáhá i jeho výborný sekretář pater Vyhlídka, že však kardinál ve chvílích únavy zřejmě vidí věci takto a povzbudili mne.

Rozhodl jsem se vsadit na vytrvalost a chodil za ním stále znovu. Psal jsem nové a nové návrhy listů a pokoušel se přizpůsobit jeho stylu. Protože se všechny pastýřské listy cenzurovaly, bylo nutno postupovat opatrně. Nic nevycházelo.

Jednou v létě jsem zase přišel do arcibiskupského paláce. Vrátný mi řekl, že pan kardinál nikoho nemůže přijmout, protože je tu na návštěvě kardinál Gantin a jsou spolu v katedrále. Pak se najednou otevřely dveře a kardinál Tomášek vešel dovnitř. Začal jsem zase znovu o Desetiletí a předal mu další návrh pastýřského listu. Připadal jsem si již jako obtížný pojišťovací agent, říkal jsem si v duchu: tohle je poslední pokus. Pan kardinál jako vždy text pozorně přečetl a pochválil:"Tkhle mají vznikat pastýřské listy, z terénu, ne od zeleného stolu! Ale proč hned celých deset let? Nestačil by jen ten první, Anežský rok? A pak uvidíme.." Připomenul jsem mu jeho vlastní slova z jednoho dávného kázání o kněžském povolání: mladí lidé potřebují náročné cíle, malý a snadný cíl netáhne. "To je pravda, to si pamatujte dobře", řekl. "A pak," dodal jsem,"čtenář má právo na samém počátku vědět, zda čte krátkou povídku nebo první kapitolu rozsáhlého románu." "To je také pravda", souhlasil, požehnal mi a dal mi jako kdysi růženec.

V den svátku Nanebevzetí Panny Marie vyšel list, v němž byla zamontována první zmínka o Desetiletí a v oběžníku arcibiskupství pak vyšel 8. září celý program. Je zvláštní, že rozhodující kroky Desetiletí se udály vždycky na mariánské svátky.

V listopadu jsem pak donesl kardinálovi text, který celé Desetiletí slavnostně vyhlašoval. On ho potom důkladně přepracoval, ale počáteční věta, na které mi nejvíce záleželo, v textu zůstala: Vzpřimte se a zdvihněte hlavy! Desetiletí přestalo být snem a stalo se skutečností, bylo zahájeno. Bylo to na první neděli adventní roku 1987.

Vznikl výbor, kterému se někdy žertem říkalo "dolní konsistoř", kam chodil Petr Piťha,Václav Malý, Václav Benda, manželé Freiovi, Michal Holeček, Tomáš Květák, Dominik Duka, Václav Vaško, Tomáš Klepek a řada dalších, hlavně laiků, někdy dojížděl biskup Otčenášek. Pak vznikla "horní konsistoř", což byl pololegální výbor, který jmenoval kardinál Tomášek někdy v roce 1988; předsedou jmenoval nového světícího biskupa Antonína Lišku a místopředsedou mne. Byli v něm zástupci všech diecézí. O typy jsem požádal Miloslava Vlka. Navšívil mě v Apolináři a donesl mi jména kněží, ze kterých většina této skupiny vznikla. Já jsem tam vystupoval ještě jak laik, jediný skutečný laik byl ing. Tomáš Klepek, který byl sekretářem výboru. Skupina nebyl zřejmě volena špatně, uvážíme-li, že z šesti biskupů, jmenovaných krátce po roce 1989 jich pět vzešlo z tohoto kruhu, a i ten šestý, Josef Hrdlička, s námi spolupracoval. Vznikla tam týmová spolupráce, která se určitě promítla do pozdějších let a byla tak velkým "věnem" do tápavých počátků biskupské konference.

Ta věc mne hodně trápila, protože v letech 1985 až 1989 jsem byl u kardinála častým hostem, ať už ve věci desetiletí nebo v záležitostech Seniora, přinášel jsem mu většinou návrhy na pastýřské listy, otevřené dopisy vládě, důležitá kázání apod. Některé texty jsem vypracovával sám, jiné ve spolupráci s Mádrem nebo to byla kolektivní práce celé skupiny. Musím však dodat, že přesvědčení policie, že kardinál je senilní loutkou v rukou několika exponentů tajné církve nebyla vůbec pravdivá. Je samozřejmé, že muž kardinálova věku a postavení si všechny texty nepřipravuje sám, avšak kardinál Tomášek všechno pečlivě pročítal, zvažoval, radil se s ostatními a také do textů zasahoval. Byl si vědom závažnosti kroků, které činí svým podpisem, jímž ty texty teprve dostávaly váhu. Nesl vědomě celou váhu zodpovědnosti. Obdivoval jsem jeho odvahu a pokoru, jímž dával důvěru nejen zkušeným dávným spolupracovníkům z dob Pražského jara, významným teologům Zvěřinovi a Mádrovi, ale i mně, nepatrnému, o padesát let mladšímu, kterého nadto považoval za laika. Prosil jsem kardinála Meisnera, kterému jsem byl tehdy povinován poslušností a do jehož biskupské obedience jsem tehdy patřil (naše společenství mělo v jistém smyslu "exemptní" postavení, právně podléhalo nikoliv místnímu biskupovi, nýbrž ordináři, který nás spojoval s Římem, a to byl tehdy berlínský biskup), abych mohl kardinálu Tomáškovi říci, že jsem kněz, ale dostal jsem pokyn, abych i před ním udržel své svěcení v tajnosti tak dlouho, jak to bude možné (v Berlíně na rušení policejního odposlechu transistorovým rádiem zřejmě příliš nevěřili). Na podzim 1988 jsem dospěl k názoru, že už to déle možné není. Když si kardinál nad jedním textem, který jsem mu donesl, znovu pochvaloval, jaké má kompetentní laiky, napsal jsem na malý papírek větu: "Eminence, já už jsem přes deset let tajně v cizině vysvěcený kněz", podal jsem mu ho k přečtení a okamžitě zničil. Kardinál se rozzářil úsměvem:"Však jsem si to myslel!", vstal, přišel ke mně a objal mne. Pak už jsme o tom nikdy nemluvili až do listopadu 1989.

Samozřejmě, tento cíl byl jen počátek. V krátké době jsem kardinálovi předložil k úvaze a schválení několik dalších návrhů, které s Desetiletím souvisely. Na jaře 1988 to bylo Ekumenické poselství představitelům církví a všem lidem dobré vůle v naší zemi, které mělo vyložit ekumenický charakter této iniciativy a podpořit přijetí Desetiletí mimo katolickou církev. Kardinál přijal tento text (také díky přímluvě P. Pilíka) bez jediné výhrady, ačkoliv šlo o velmi vážný krok v ekumenickém procesu, který byl u nás nepřízní komunistů oficiálně hodně zmrazený. Kromě jiného tam bylo řečeno:"Při pohledu do naší minulosti máme všichni důvod k prosbám o odpuštění a milosrdenství Božía katolická církev si nezakrývá svůj podíl viny na bolestných stránkách našich dějin ( jak o tom mluvil např. kardinál Beran v souvislosti s upálením Mistra Jana Husa a násilím při rekatolizaci Čech v době pobělohorské).Přejeme si, aby dílo desetiletí přispělo k tomu, abychom sváry minulosti nepřenášeli přes práh nového tisíciletí." (Uvědomme si, že to bylo ještě dlouho před dokumentem Tertio millenio adveniente Jana Pavla II.)

S biskupem Liškou jsme pak toto poselství osobně předávali předsednictvu Ekumenické rady církví a zástupcům největší nekatolické církve v naší zemi, Českobratrské církve evangelické. Tehdy jsem osobně poznal synodního seniora Hromádku, který pak sehrál nikoliv nedůležitou politickou úlohu kolem listopadu 1989. Ekumenická odezva na Desetiletí přesto byla a zůstala dost fragmentární; zčásti to jistě bylo i tím, že hodně předlistopadových funcionářů někatolických církví bylo buď přímo zapleteno s tehdejším režimem, nebo alespoň bylo tak opatrných, že přílišným spojenectvím s kardinálem Tomáškem a katolickou církví nechtělo riskovat větší nemilost úřadů vůči svým církvím.

Koncem roku 1988 jsem přišel s námětem vyzvat biskupy diecézí, spojených úctou k svatému Vojtěchovi (včetně biskupa římského) ke každoročnímu "mostu modliteb za sjednocení Evropy a mravní a duchovní obnovu evropských národů, za porozumění a respektování všech lidských práv". Tento text mluví o svatém Vojtěchovi jako o "živém symbolu jednoty středoevropských národů" a navrhuje i založení mezinárodního "kruhu svatého Vojtěcha". Snil jsem tehdy dokonce o tom, zda by kardinál nepožádal papeže o prohlášení svatého Vojtěcha "patronem střední Evropy" a radil se s vydavateli samizdatového podzemního časopisu Střední Evropa, ale mým přátelům to připadalo upřílišněné, tak jsem od toho upustil. Evropský most modliteb se však zrealizoval.

Koncem roku 1988 mne na služební cestě v Krakově (kterou jsem využil na dlouhé a plodné rozhovory o Desetiletí s kardinálem Macharskim, s kruhem kolem časopisů Znak a Tygodnik powszechny a krakovskými dominikány) zastihla zpráva o katastrofickém zemětřesení v Arménii. Za několik dní jsem kardinálu Tomáškovi předložil další nápad: vyzvat věřící k zakládání "výborů křesťanské pomoci" ve všech farnostech, nejprve na pomoc postiženým v sovětské Arménii (to přece komunistická vláda nemůže zakázat!) , ovšem s delší perspektivou : starat se o opuštěné a trpící i v naší zemi. Záměr byl jasný: prolomit tímto zinstitucionalizovaným plodem Anežského roku "služby životu", zaměřeným na lidi pomáhající trpícím, monopol státu v oblasti sociální práce a položit institucionální základy síti církevní charitativní práce. Kardinál plně souhlasil a ta myšlenka se vskutku na řadě míst ujala: právě na tyto základy pak mohla po převratu navázat vznikající Katolická charita.

Pak mi Hospodin poslal další požehnaný nápad. Přemýšlel jsem často o tom, jaké místo je pro Desetiletí a pro celý obnovný proces v církvi nejzranitelnější, čeho se musíme nejvíc obávat. A došlo mi, že tím nejkřehčím článkem je právě život kardinála Tomáška: jakmile by tento devadesátiletý stařec se "vydal na cestu veškerého těla", ocitl by se celý další vývoj Desetiletí ve smrtelném nebezpečí. Kardinál svým postavením, věkem, rostoucí domácí popularitou a světovou proslulostí byl jediným ochraným štítem, věřili jsme, že komunisté si už nedovolí sáhnout na něj a snad ani na jeho nejbližší spolupracovníky. Kdo by pak vůbec mohl mluvit k národu jménem církve s takovou autoritou, až tato ústa definitivně zmlknou? Nad Výbory křesťanské pomoci, které se už utěšeně rozvíjely, jsem začal uvažovat nejen o možných institučních vyústěních jednotlivých let, ale o instituci, která by byla plodem a zároveň jakousi institucionální bází celého desetiletí, nad tím, co by mohlo v případě krajní nouze "nahradit" kardinála, protože od komunistů se dala čekat ve věci nástupce kardinála Tomáška velká neústupnost.

A tehdy mi vytanul v srdci - podobně jako při zrodu myšlenky Desetiletí - když jsem se upřímně modlil o pomoc Ducha svatého klíčový pojem a zápalné slovo: synoda! Je třeba připravit plenární synodu české církve. Ta by měla několikeré poslání. Předně by měla konečně uskutečnit to, co nemohlo dokončit po srpnové okupaci zlikvidované Dílo koncilové obnovy: měla by prakticky vnést Druhé Vaticanum do české církve, a to tvořivě a kriticky, s vědomím všeho pozitivního i negativního, co pokoncilní vývoj přinesl světové církvi. Synoda by měla být pro český katolicismus bodem obratu - podobně, jako druhý Vatikánský koncil byl obratem v dějináchcelé církve.

Zadruhé by však synoda měla být řádným naplněním toho, oč jsme se pokoušeli v Senioru: místem porady, zhodnocení celkového stavu církve, rozhodnutí o prioritách, místem koordinace sil, okamžikem přijetí "vize" a koncepce pro budoucnost církve v naší zemi. Tuto práci nemohla dělat biskupská konference, protože žádná nebyla, a nemohl jí trvale dělat jen ukrytý sbor několika lidí, který naprosté většině církve nebyl znám a který mohl být kdykoliv snadno zlikvidován policií a nebylo možné to očekávat ani jen od jednoho devadesátiletého hierarchy, který kdykoliv mohl navždy zavřít oči. Šlo tedy o to, aby synoda povzbudila proces "všeobecné porady" v církvi, zvýšila vědomí odpovědnosti za církev a odpovědnosti církve za společnost, aby dala vystoupit novým lidem, aby určitým způsobem institucionalizovala pohyb obnovy v církvi, vyjádřený dílem Desetiletí.

A protože jsem tenkrát byl plný úvah o evropských souvislostech dění v naší církvi, uvažoval jsem i o tom, zda by se neměla připravit nějaká širší synoda, nebo zda by mezi jednotlivými biskupskými konferencemi a CCEE (radou evropských biskupských konferencí) neměl vzniknout ještě nějaký mezistupeň pro středovýchodní Evropu, který by mohl dočasně substituovat chybějící domácí biskupskou konferenci, aby v případě úmrtí kardinála Tomáška nebyla naše církev příliš vydána komunistickému státu a odříznuta od světové církve a papeže.

Když jsem část těchto úvah naznačil v Senioru, zdálo se to spolubratřím asi dost nerealistické. Dominik Duka mi od právníka z dominikánského okruhu přinesl církevně právní rozbor všeho, co se týká konání synody (plenárního sněmu lokální církve) a situace sněmu při úmrtí diecézního biskupa. Bylo mi jasné, že ta záležitost je nesmírně komplikovaná a vyžadovala by řadu vyjímek ze strany Říma. Nicméně jsem ji nikdy nepustil z hlavy a hovořil o ní se západními hierarchy, kteří přijížděli do Prahy. O řadu let později, jako sekretář Biskupské konference, jsem námět na svolání synody oficiálně předložil k schválení našim biskupům.

V druhé polovině 80. let se talo zvykem, že řada zahraničních biskupů přijížděla do Prahy, aby svou návštěvou morálně podpořila pražského kardinála; podobně i západní státníci při oficiálních návštěvách zařazovali do svého programu audienci v pražském arcibiskupském paláci. Režimu pochopitelně záleželo na zahraniční pověsti a tak to se skřípěním zubů nemohl než tolerovat a také se tím zvyšovala politická a diplomatická váha kardinálovy osoby i úřadu. V těchto letech mne pan kardinál - zřejmě velkou zásluhu o to měl jeho sekretář mons. Vyhlídka - dosti často k těmto návštěvám zval a já jsem je doprovázel po Praze, oficiálně jako dobrovolný průvodce po církevních a historických památkách - znal jsem starou Prahu, jazyky i chování dle diplomatického prtokolu, proč tedy ne. Ve skutečnosti to byla vítaná příležitost uniknout z odposlouchávaných prostor a informovat biskupy pravdivě o naší církevní situaci; využil jsem to také k tomu, že jsem se hodně vyptával na situaci na Západě a na jejich zkušenosti. Věděli od kardinála ( a později i od svých spolubratří a některých lidí v Římě) že mi mohou absolutně důvěřovat a byli ke mně tak otevření, jako já k nim.

Samozřejmě to zcela neuniklo pozornosti policie; v dnes dostupných archívech jsou hlášení STB, v němž mne označují za zvlášť nebezpečného člověka, který připravuje kardinálovy texty a pod kardinálovou ochranou se stýká s nejvyššími západními hierarachy, "jeho aktivity se nám zatím nedaří tlumit", končí hlášení. To byl přelom roku 1988 a 1989, ve vzduchu už byl příchod velkých změn, STB už spíše registrovala než likvidovala disidentské aktivity (i když byly výjimky!), snad někteří už mysleli na zadní vrátka, zatímco jiní byli pro tvrdý postup. Já jsem tenkrát tak planul pro věc Desetiletí, že jsem na sebe a vlastní bezpečnost už vůbec nemyslel, ovšem jistou částí mozku jsem vnímal skutečnost, že začínám s režimem hrát vabank.

Na přelomu března a dubna 1989 přijel do Prahy pařížský arcibiskup kardinál Lustiger, věděl jsem, že se jedná o jednu z nejporozuhodnějších postav současného evropského katolicismu, muže osobně velmi blízkého papeži. Setkali jsme se tajně v noci na Malé Straně a několik hodin jsme chodili nejprve nahoru a dolů po zámeckých schodech a pak křivolakými uličkami, s povzdálí za námi chodil kardinálův sekretář a kontroloval, zda nejsme sledováni a odposloucháváni policií. Hovořili jsme o celkové situaci, o podzemní církvi, o Desetiletí, o dopadu gorbačovské perestrojky na církevní politiku pražského režimu, a když jsem viděl, že kardinálův zájem a schopnost porozumění naší situaci je vskutku nevšední a nesrovnatelně větší než u většiny ostatních západních hierarchů a že mezi námi dokonce přeskočila jasná jiskra osobní sympatie, odvážil jsem se mu svěřit všechny své myšlenky o synodu a středoevropské vzájemnosti včetně námětu na instituční mezistupeň evropské církevní struktury pro oblast středovýchodní Evropy. Byl jsem překvapen jeho velmi živou reakcí: "Vy se musíte osobně setkat se Svatým Otcem a toto všechno mu vyložit." Odpověděl jsem mu s úsměvem: "To jistě není těžké pro vás, Eminence, ale já jsem neznámý pražský psycholog a tajně vysvěcený kněz a přesně dvacet let mi režim nepovolil jedinou soukromou cestu na Západ." Řekl, že se za to musíme modlit a musíme také něco vymyslet. Odpověděl jsem, že snad jedna možnost by tu jako jiskřička naděje byla. Režim trochu uvolňuje zahraniční cesty, i já jsem mohl v minulých měsících dvakrát krátce vyjet do zahraničí, byť jen na služební cestu, pokusím se tedy o cestu soukromou - v létě bude pouť mládeže do španělské Compostely. "Vidíte, tam bude papež a bdu tam i já, přihlašte se ke mně a já vás k papeži dostanu; tyto věci jsou opravdu závažné a vaše setkání je v Božím plánu, tím jsem si jist."

Toto zvláštní setkání mělo ještě pozoruhodnější pokračování. K svému velikému překvapení jsem "výjezdní doložku" do Španělska opravdu dostal. Putovali jsme po tradičních trasách z Paříže do Compostelly s řadou zastavení na místech jako Para le Monyal, Le Puy, v řadě nádherných starých klášterů lemujících staletou evropskou poutní trasu, Lourdy, Loyolu, rodiště svatého Ignáce, malý románský kostelík ve španělských horách, kde se podle pověsti uchovává Svatý Grál a u velkých katedrál ve Španělsku. Cestou jsem se setkal s řadou zajímavých lidí, například se známým pařížským knězem, pečujícím o narkomany , Guy Gilbertem, který jako správný Francouz neuměl slovo jinou řečí než francouzky a tak jsme se v aréně pro býčí zápasy v Pamploně pokoušeli o velmi komickou latinskou konverzaci, která však skončila vzájemným požehnáním a obětím, v tom jsme si rozuměli.

Závěrečná trasa byla ještě náročnější než celá vyčerpávající trasa a podmínky vskutku velmi polní. Poslední noc jsme žízniví, hladoví, špinaví a vyčerpaní noc spali na holé zemi u stadionu, kde měl ráno papež sloužit slavnostní mši; všechno bylo pokryto prachem. Právě tam jsem měl zvláštní zážitek. Když jsem se ráno probudil, zjistil jsem, že zaprvé ležím pod holým nebem v prachu a s nohama v louži, což samo o sobě je pro spořádaného nesportovního čtyřicátníka nezvyklé probuzení, a za druhé že nade mnou stojí arcibiskup pařížský. Jedno i druhé je samo o sobě dostatečně zvláštní, ale když se ty dvě věci spojí v jedno, je to zážitek takového rázu, že jsem zase zavřel oči a myslel si, že se mi to jenom zdá. Ale nezdálo se mi to. Kardinál Lustiger se ráno vydal na procházku v tom polním ležení, kde bylo asi milion lidí, kteří sem připutovali na světové setkání mládeže s papežem, jsme se skutečně setkali. Okamžitě mě poznal, i když jsem byl pokryt prachem a v džínách a říkal: "Tak vidíte, že to vyšlo. Po papežské mši za mnou přijďte a já vás k papeži nějak dostanu." Zázrak však tady zdánlivě končí, protože po papežské mši nebylo možné se se prodrat kordonem policie a milionovým davem; papež mezitím dávno odletěl svou helikoptérou.

Odpoledne jsem se setkal také s Dom Helderem Camarou a znovu s kardinálem Lustigerem. Omluvil jsem se, že se mi to nepodařilo a on klidně řekl, že zkusíme najít nějakou možnost. Zdálo se mi, že by to bylo možné při listopadovém svatořečení Anežky v Římě, pokud mne režim do Říma pustí. Kardinál Lustiger mi řekl, abych mu na zpáteční cestě v Paříži nechal u jezuity Petra Koláře pár údajů o sobě a celé záležitosti, že setkání v Římě předjedná, a dostanu-li se do Říma, ať s odvoláním na něho napíšu žádost o osobní rozhovor přes papežova sekretáře. Během záteční cesty - 21. srpna 1989 - jsme slyšeli o demonstracích v Praze. Cosi viselo ve vzduchu a my jsme se velmi, velmi modlili.

Komunisté reagovali na počátek Desetiletí nejmoudřeji, jak mohli, totiž mlčením. Pouze na jednom školení stranických kádrů, jak jsme se doslechli, mluvil instruktor vyděšeně o tom, že starý kardinál, ovládaný exponenty podzemní církve, vyhlásil "dvojnásobnou pětiletku" a v podobném duchu se v policejním časopise Bezpečnost objevil článek, že Desetiletí je plán na rekatolizaci českých zemí, vypracovaný západními vojenskými rozvědkami; na taková ubožáctví jsme se rozhodli nereagovat.

Kardinálův nový kurs ve vztahu k vládě se stal zřejmým po jeho otevřených listech, z nichž dva - výva všem katolickým věřícím a dopis předsedovi vlády - byly podepsány na svátek svatého Vojtěcha 1988 a třetí byl protestem proti policejnímu násilí v "palachovském týdnu" v lednu 1989. Kardinál vyzval věřící, aby se aktivně ujali obhajoby svých práv a vládu, aby změnila svůj postoj, začala respektoval lidská a občanská práva a konečně přistoupila k dialogu s občany a opozicí; kardinál nabídl sám sebe, případně své spolupracovníky, za prostředníky v tomto dialogu. K prvnímu dni Desetiletí v listopadu 1987 totiž zahájil moravský aktivista Augustin Navrátil podpisovou akci pod petici "31. bodů" - během několika měsíců tento manifest za náboženskou svobodu podpořilo přes půl milonu lidí a tato akce se tak stala patrně největší podpisovou akcí v komunistickém bloku a připravila půdu pro manifest z Havlova okruhu s názvem "Několik slov". Stranický tisk zuřil, kardinálovy texty, připravované v okruhu Senior, byly široce publikovány v samizdatu a západních médiích a kardinál se stal jedním ze světově nejznámějších symbolů duchovního a morálního odporu proti komunistické totalitě; dokonce se uvažovalo o tom, že by získal Nobelovu cenu míru. (Dnes ovšem také víme, že tajná policie chtěla podporou pro Tomáškovu kandidaturu v rámci "akce Klín" rozdvojit opozici a zeslabit šance na případnou nominaci Václava Havla.)

Na jaře roku 1988 byla jakousi veřejnou overturou Desetiletí pouť do pražské svatovítské katedrály u příležitosti Anežčina svátku; první rok byl rokem blahoslavené Anežky české a měl společnost připravit na očekávané svatořečení této přemyslovské světice. Napsal jsem text novény k tomto svátku a novénu pak uskutečnil odvážně a důstojně otec Vágner v kostele Nejsvětějšího Salvátora. Po devět večerů se tam k společným meditacím, doprovázeným zpěvy z Taizé setkávaly zástupy lidí, hlavně mladých; na jeden večer přišel také Václav Havel. Samozřejmě jsme tam rozeznávali postavičky tajných a začínalo být zřejmé, že nedělní pouť neprojde tak lehce. Když jsem dva dny před poutí předával kardinálovi návrh textu homílie, který si ode mne vyžádal, a text papežových slov ze středeční audiance v Římě (o níž jsem už hovořil), čekal na mne v předpokoji generální vikář Lebeda, o něco později jmenovaný z milosti režimu pražským světícím biskupem. Lebeda se právě řádně vystrašený vrátil z ministerstva vnitra, kam si ho předvolali, a naléhal na mne všemi způsoby, abych kardinálovi pouť rozmluvil. "To bude politická demonstrace! Anežka by s tím nesouhlasila, Anežka měla ráda ticho!" křičel na mne. Lebeda byl zvláštní člověk. Když jsem chodíval do katedrály svatého Víta, vídával jsem tam celebrující kanovníky, z jejichž obličejů, způsobu sloužení mše a jejich kázání bylo patrné, že jsou to prázdné měchy; Lebeda se od nich lišil inteligentní a ušlechtilou tváří, na níž bylo vidět, že je to člověk, který se modlí a přemýšlí. Od počátku jsem v něm však cítil zároveň něco pochmurného, až morbidního. Tento nešťastný muž byl zvláštně zamilován do hřbitovního klidu, svůj volný čas trávil především procházkami po hřbitovech a ve svých básních i nekonečných kázáních často mluvil o svých hovorech s mrtvými; na jednom hřitově u Prahy jsem už před lety viděl hrob, který si pro sebe připravil i s ozdobným nápisem a kam asi chodíval truchlit sám nad sebou. Byl to klasický příklad "nekrofilní orientace" ve smyslu typologie Ericha Fromma. Je zřejmé, že podobné smutné typy hierarchů režimu dělaly velkou radost.

Kardinál mi ukázal výhružný dopis, podepsaný satanisty:"tlumočím ti poselství z nejtemnějších temnot od Pána zla a hrůz.. z jehož vůle žijeme, ničíme a vraždíme... zveš zástupy svých oveček na tu slávu k Vítu.. doufáme, že se moc nelekneš, až to bouchne..." atd. Řekl jsem mu svůj názor, že jde o provokaci STB, která hledá záminku k zákazu bohoslužby a která se mimoděk představila docela výstižně. Zasmál se a neustoupil.

Komunistický policejní režim však připravil opravdové manévry svých čertovin: povolaly do Prahy policejní síly z celé republiky, zmobilizovaly Lidové milice a závodní organizcace komunistické strany, zadržovaly vlaky a autobusy jedoucí s potníky ku Praze, dali odvést desítky předních disidentů do vazby k "předběžnému zadržení", odklonily od Hradu tramvaje a uzavřely blízké stanice Metra, rozestavěly kordony hlídek a vyzvaly lékaře v pražských nemocnicích k mimořádným službám pro případ převozu množství raněných. Bylo zřejmé, že režim svírá strach, ale opětovně jsem se přesvědčil, že ti, kdo se bojí, potřebují, aby se jich báli druzí, a ve svých paranoidních záchvatech mohou být opravdu nebezpeční. Nebylo mi dvakrát dobře, když jsem vstupoval do katedrály a viděl tam množství "nenápadných pánů", kteří - jak jsme později slyšeli - vyfasovali růžence a korunu do kasičky a prodělali dokonce liturgické školení ("Neříkáme Čest práci, ale Pokoj s tebou!"). Bohoslužba však proběhla tak důstojně, že snad i ti satanovi učedníci museli pod klenbou katedrály při svatováclavském hymnu pocítit něco, com jim stranická školení nenabídla.

O necelé tři týdny později se však na Velký Pátek konalo v Bratislavě několikatisícové modlitební shromáždění věřících za náboženskou svobodu, které policie brutálně rozehnala obušky, psy a vodními děly, přičemž tekla i krev.

Ano. O rok později, v květnu 1989, se konla pouť k světci dalšího roku Desetiletí, k svatému Klementu Hoffbauerovi, tentokrát v brněnské katedrále. Bylo nám zřejmé, že tato velká shromáždění nesmějí zůstat jen projevem sílícího sebevědomí a rostoucího množství odhodlaných věřících, nýbrž že církev musí nabídnout především sílu Ducha, sílu inspirujících myšlenek. Rozhodl jsem se po důkladném přemýšlení, modlitbách a poradě s přáteli, že i za cenu všech rizik nyní vystoupím z anonymity. V rámci duchovního programu před hlavní bohoslužbou jsem vystoupil v katedrále přeplněné poutníky z celé republiky a pronesl asi hodinový proslov, v kterém jsem jako dosud nikdy vyložil celý smysl a cíl Desetiletí i blížící se kanonizace Anežky České.

Představil jsem Hoffbauera jako muže "zápasu za svobodu církve proti byrokratickému šikanování absolutistického státu" , který se snažil, "aby církev neztratila živé spojení se světem ducha, s předními mysliteli a umělci, ale ani se světem chudých a ukřivděných"; celou promluvu jsem postavil na jeho slovech "hlásat evangelium nově". Řekl jsem : " Mnozí se nyní soustředili na obhajobu práv věřících. K tomu je snad třeba říci pouze toto: hledat důstojné místo církve v této společnosti, aby měla volné ruce pro svou slubu všem a pro plné rozvinutí svého svědectví - to je samozřejmá věc. Kdo by se o ni měl zasazovat, ne-li věřící sami a jejich pastýři? Ale toto nesmí být naše jediná snaha: jde o prostředek, není to poslední cíl. Blíží se nový práh na naší cestě. Nová etapa, v níž už hlavní důraz nebudeme klást na naše práva, ale na naši odpovědnost. Na naši spoluodpovědnost za život národa a společnosti... Co je podstatným projevem zralosti, ne-li schopnost nést odpovědnost - nejen za sebe, ale i za druhé, za celek?... Nechceme se starat jen o sebe a své přežití a zabezpečení, nechceme si jen "hrát na svém písečku". Ujímáme se nově a rozhodně základního poslání církve: hlásat evangelium všemu stvoření, uzdravovat každou nemoc v lidu, být solí země. Evangelium musí být hlásáno a dosvědčováno docela novým způsobem. Neznamená to ovšem, že bychom chtěli vzít věc obnovy národa výhradně do svých rukou, do své vlastní režie. Chceme pomáhat společnému dobru v duchu dialogu, široké ekumenické otevřenosti i občanské spolupráce se všemi lidmi dobré vůle." Vyložil jsem podrobně celý program desetiletí a náplň jednotlivých let i symbolický význam svatého Vojtěcha. "Ve všech proměnách času a tváří v tvář mnohým možnostem buďme nesmírně bdělí, aby nám - biblicky řečeno - neztučnělo a neztrvdlo srdce. Církev se nesmí stát do sebe uzavřeným ghettem,nesmí ztratit živé spojení s obyčejným životem lidí kolem nás, s jejich problémy a těžkostmi, spojení, které se právě v posledních letech tak prohloubilo. Chraňme se sebespokojenosti, nevracejme se ke všem starým formám, zvláště se vyhýbejme všemu triumfalismu, okázalosti, vnějškovosti, vší pompě, která v minulosti tolik lidí odradila! V této věci je právě náš národ nesmírně citlivý. K jeho srdci nelze jít ani v okovaných botách, ani ve zlatě - jen těma "bosýma nohama". Tomuto národu nikdy neimponovala moc a přepych; ten, kdo si jej chtěl naklonit, a přitom sáhl po nějakých privilegiích pro sebe, vždycky to u něj vnitřně prohrál. Chraňme si i v budoucnosti ducha pokory a neokázalost života církve jako královský klenot a jako velikou šanci!"

Řekl jsem, že současné probuzení církve a konverze mladých jsou ovocem utrpení a poděkoval pronásledovaným:" Je to zákon prověřený dvacemi stoletími křesťanství, že každé utrpení a pronásledování církev očišťuje a zpevňuje. Mnozí tito lidé žijí ještě dnes mezi námi. Chtěl bych jim za sebe, za svou generaci, za ty ještě mladší i za ty, kteří teprve přijdou, z tohoto místa vyslovit vroucí poděkování a vděčnost. Křesťané prvních staletí líbali ruce těch, kteří nesli pouta pro Krista. oslavujeme-li světce minulých staletí, nezapomínejme na ty velké vyznavače, kteří ještě dnes žijí mezi námi!"

Dovolil jsem si obrátit se i na kněze: "Jsme vděčni našim kněžím za jejich službu v nelehkých podmínkách. Ale i zde je mnoho věcí, které nemůžeme věčně svádět jen na vnější těžkosti. . Kdo stáhne naše kněze z lešení, kam často unikají před svými podstatnými úkoly, ke svatostánku a do středu obcí věřících? Kdo jim ukáže, že mnohem větší odpovědnost než za církevní budovy mají za živý chrám Boží, jimž jsme my? Kdo učiní z mnoha samotářských a izolovaných kněží bratrské a kolegiální společenství? Kdo je naučí naslouchat a mluvit s těmi, k nímž byli posláni? Kdo se postará o větší vzdělanost našich kněží? Kdo překoná údržbářskou mentalitu v církvi a probudí v ní misionářského ducha zakladatelů a tvůrců?" Vyjádřil jsem vizi, že přes všechny těžkosti brzy dostaneme biskupy a naději, že to budou muži, "kteří by srdcem rozuměli, co Duch praví církvi, kteří by milovali církev a zároveň rozuměli době i světu, ve kterém žijeme, kteří by měli široký rozhled a hluboké zakotvení v Pánu a vedli nás na cestě obnovy".

Mluvil jsem z hloubky svého srdce a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, podobně jako kdysi při své promoční řeči a zakázal jsem si myslet na důsledky, jaké by pro mne tato řeč mohla mít; byl jsem přesvědčen, že právě toto musí být nyní nahlas řečeno. Ta řeč záhy vyšla v samizdatových časopisech, opisovala se a v magnetofonových nahrávkách šířila po celé zemi. Řada lidí mi řekla, že si až tehdy zřetelně uvědomili, že život s církví neznamená jen účast na bohoslužbě a snahu o slušný osobní život, nýbrž že církev a každý její člen má opravdu odpovědnost za celek společnosti. Kostky byly vrženy.