Evropské sjednocení musí pokračovat
Tomáše Halíka, hosta třetího workshopu, jsme se nemohli nezeptat na roli náboženství a církví v současném světě. Pan profesor však také hovořil o nedostatcích českého politického systému a nakonec nabídl i svůj pohled na současnou krizi v Evropě a nastínil možná východiska z ní.
Pane profesore, co pro vás osobně znamená víra?
V jedné své knize jsem napsal, že víra je trpělivost s Bohem. Často zdůrazňuji, že víra není ideologie, ale schopnost žít s tajemstvím a s paradoxy, které přináší tento svět. Víra je síla, která mi pomáhá vydržet náročné životní situace, přijímat život jako dar. Víra je také životem v dialogu – patří k ní naslouchání, schopnost člověka vnímat události kolem sebe jako určité výzvy, jako řeč boží okolo nás. Zároveň k tomu patří ochota poctivě odpovídat, čili odpovědnost. Opakem je život jako monolog – život člověka, který chce prosazovat jenom sám sebe, svoje zájmy, bez ohledu na druhé.
Církev kritizuji, protože mi na ní záleží
Působíte dojmem velmi otevřeného a tolerantního člověka, což do jisté míry boří klišé o konzervativní a do sebe zahleděné katolické církvi. Myslíte, že takový obraz církve odpovídá realitě?
O katolické církvi panuje v české veřejnosti mnoho klišé, mnoho stereotypů, mnoho předsudků. Některé z nich jsou přežívajícími ideologickými schématy komunistické propagandy, jiné jsou převzaty z bulvárních zpráv. Mnohdy mají lidé razantní názory na církev a náboženství, ačkoli tuto problematiku nikdy nestudovali a ačkoli tyto názory nejsou kryty osobní zkušeností. Tím nechci říci, že v církvi nebylo mnoho věcí zasluhujících kritiku. Já sám jsem vždy byl k církvi kritický, ale moje kritika nevychází z nepřátelských pozic a vyplývá naopak z vědomí odpovědnosti. Právě proto, že ji mám rád, právě proto, že mi na ní záleží, nechci být lhostejný a mlčet k tomu, co ji diskredituje.
Čistě hypoteticky, kdybyste nebyl římským katolíkem, jaké náboženství by vás dokázalo oslovit?
(smích) Tohle je opravdu velmi hypotetická otázka. Křesťanství vyrůstá z židovství a některé proudy židovství jsou pro mě inspirující. Mám ale i mnoho buddhistických přátel a i buddhismus v sobě nese mnoho podnětných prvků.
Neexistuje politický konflikt, kde by nebylo angažováno náboženství.
Na PSS se zabýváme především mezinárodními vztahy, mezinárodní politikou. Jedním z hlavních témat posledních měsíců byly události v arabském světě. Jak reálně vnímáte riziko radikální islamizace Lybie, Egypta, popř. dalších států?
To, že náboženství bude v současném světě hrát velmi významnou úlohu, je realita. Dnes neexistuje žádný politický konflikt, kde by nějakým způsobem nebylo náboženství angažováno. Náboženství nese obrovský potenciál energie, náboženské symboly jsou nabity významnými obsahy. Tato energie může být použita k dobrému i ke zlému. V našem světě jsme často svědky jejího zneužívání, extrémem jsou samozřejmě pak projevy terorismu, ospravedlňované často islámem.
Jakým způsobem se bude islám v nových podmínkách vyvíjet, je otevřená otázka. Myslím, že nikdo, včetně představitelů islámských stran, není schopen to předpovědět. Záleží na mnoha okolnostech – na tom, jak se bude vyvíjet islámská teologie, výklad koránu. Dále záleží samozřejmě i na tom, jaká bude celková spokojenost těchto zemí. Nespokojenost podněcuje destruktivní prvky, naopak tam, kde je prosperita, jsou posilovány mírotvorné prvky náboženství.
Za předpokladu, že by získal navrch konzervativnější výklad, jaké důsledky by to mohlo mít pro zbytek světa a zejména křesťanské země?
Samozřejmě by to mohlo mít katastrofální důsledky, protože náboženství může zesilovat politické konflikty. Právě proto je třeba tomu předcházet dialogem mezi náboženstvími. Zde může katolická církev sehrát nesmírně důležitou dějinotvornou úlohu podobnou té, kterou sehrála při rozpadu římské říše, kdy mnohým mladým národům předala nejenom svou víru, ale také kulturní dědictví antiky. Myslím, že katolická církev je dnes jedinou institucí, která má mnoho společného jak se monoteistickým světem islámu, tak se západním sekulárním světem, který se vynořil z lůna křesťanské civilizace. Může proto podat ruku na obě strany a být jistým tlumočníkem mezi těmito dvěma světy, které si dnes velmi málo rozumějí.
Vzdělaní lidé mají povinnost účastnit se veřejné debaty.
Ve svých vystoupeních se vyjadřujete k událostem překračujícím rámec náboženských záležitostí. Cítíte se jako veřejně činná osoba? A jaký je vůbec obsah tohoto pojmu?
Připomínám, že svým původním vzděláním a praxi jsem sociolog. Dále se léta věnuji mezináboženskému a mezikulturnímu dialogu. Domnívám se, že má odbornost a mé životní zkušenosti mě umožňují něco ke stavu společnosti kvalifikovaně říci. Všechny své zahraniční cesty a veškerá studia jsem nedělal proto, abych se ověnčil nějakými tituly, ale proto, abych vědomostmi a zkušenostmi sloužil naší společnosti. Proto se cítím povinnen do debaty přispívat.
Pojem „public intellectual“ je na Západě obvyklý. Historicky tato role angažovaných intelektuálů - vzdělanců, kteří nezůstávali jen ve slonovinové věži z vědy, ale kteří se cítili morálně zavázáni vstupovat také do veřejné debaty - vychází zejména z francouzské tradice; sám pojem intelektuál vznikl v době dreyfusovy aféry, kdy se část francouzských intelektuálů postavila proti atisemitské kampani. Nemyslím si, že by intelektuálové měli být jakýmisi mesiáši a nebo si na ně hrát. Proti platónskému konceptu krále-filosofa je zejména v moderním světě možné vznést mnohé námitky. Nicméně pro demokracii je veřejná debata o podstatných otázkách nesmírně důležitá a vzdělaní lidé mají nejenom právo, ale i povinnost se této debaty účastnit a obohacovat ji.
V souvislosti se zuřící světovou hospodářskou krizí se začalo hovořit i o určité krizi morální. Vidíte nějaké její znaky v současné společnosti?
Já si dávám pozor, abych neupadl do moralizujícího klišé, protože nářky na mravní rozpad provázejí lidstvo mnoho tisíců let. Na druhé straně je nesporné, že současná ekonomická krize má své civilizační a morální kořeny.
Nacházíte tedy nějaké oblasti, kde bychom mohli společně hledat řešení?
Nesporně. Myslím, že je třeba využívat všech zdrojů, které mohou vést k morální inspiraci a morální výchově. Tady jistě mají církve svoji nezastupitelnou úlohu, ale odpovědnost nemohou nést samy. Naší společnosti chybí zejména kultura práva a lidé, kteří mají být správci práva – od policie přes soudy po zákonodárce a vrcholné politiky – tuto roli v mnohém neplní. Korupce a nedostatky v legislativě způsobily mnoho zla. Největším zlem je vyčerpání kapitálu důvěry v český politický systém.
Ovšem demokracie a svobodná společnost nutně předpokládá určitou morální úroveň. Jeden z prvních teoretiků demokracie Alexis de Tocqueville po svých studiích v USA došel k názoru, že úrodnou půdou americké demokracie je americká religiozita a občanská společnost. Řekl, že zatímco diktatury si mohou vynutit dodržování práva silou, svobodná společnost potřebuje morální ochotu dodržovat zákony.
Hra na izolovaný ostrov v srdci Evropy může mít katastrofální důsledky.
Každý den nás zaplavují zprávy o tom, že se rozpadá eurozóna, a že to možná znamená konec celého evropského integračního procesu. Vy se evropskou kulturní identitou dlouhodobě zabýváte. Existuje stále možnost docílit určité jednoty? Existuje evropský démos, který nakonec vytvoří politický celek?
Jsem hluboce přesvědčen, že Evropská unie současnou krizi přežije a že ji přežije i euro. A nejen, že přežije, ale, že se v této krizi evropská jednota nakonec upevní. Vidím i ochotu řady zemí Evropské unie se chovat vzájemně solidárně, což je významný signál pro budoucnost. Samozřejmě, cesta to nebude lehká a krize hned tak nezmizí. Pevně doufám, že v České republice zvítězí ty politické síly, které si zodpovědně uvědomují, že naše místo je mezi zeměmi EU. Pokud bychom si chtěli hrát na jakýsi ostrov v srdci Evropy, který se bude izolovat od tohoto vývoje, tak to může mít katastrofální následky. Včetně toho, že se budeme stále více dostávat do područí Ruska. Rusko je stále velmi nebezpečným elementem současného světa a ruské imperiální nároky a touha si určitým způsobem opět připoutat bývalé kolonie se určitě velmi raduje ze všech euroskeptických řečí a nálad.
Stále zdůrazňuji, že proces evropského sjednocení, který musí pokračovat a musí se prohlubovat (protože zatím projekt ekonomického sjednocení předběhl nutné sjednocení politické), nemůže zůstat pouze v rovině administrativní a ekonomické, ale musí zahrnovat i proces kulturní. Jistě, vytváření společného evropského vědomí je dlouhodobý proces a neexistuje hotový evropský démos. Ale zejména na mladé generaci studentů vidím – ano, to jsou evropané. Jejich vlastenectví má charakter zodpovědnosti za zemi a nikoli šovinistického nacionalismu, který by chtěl zbožštit národnost a postavit národní identitu do opozice k Evropě a ostatním národům. Myslím si, že je třeba se odpoutat od nacionalismu devatenáctného století, který způsobil tolik zla ve století dvacátém a je potřeba vidět vlastní národ a jeho kulturní specifika v širším evropském kontextu. Skutečnost, že bude zákonitě slábnout úloha národních států pro mě nepředstavuje nic znepokojujícího. Samozřejmě to s sebou ale nese velké problémy, protože dosavadní systém demokracie byl střižen na úroveň národních států a bude obtížné vytvořit nový politický model adekvátní novým politickým útvarům, které se v budoucnosti zákonitě prosadí. Nemyslím si, že by bylo dobré Evropě předkládat nějakou ideologii, ale je třeba pečovat o její kulturně-duchovní klima, a to zejména dialogem mezi „sebekritickým“ křesťanstvím „sebekritickým“ sekulárním humanismem, jak o něm mluví současný papež Benedikt XVI.
Rozhovor pro Chronicle, noviny Pražského studentského summitu, vedl Tomáš Jungwirth (leden 2012)
